Mortem-Lux

Děkuji.

Nic se nezměnilo.

Svět okolo byl stejně vybledlý, tlumený a vydýchaný. 

A já stále na tom samém místě, obklopena pokojem, jehož praskliny na zdech znám nazpaměť. I ty drobky ze stolu nikdo nesmetl. 

Myšlenky se vrátily a to bylo to nejhorší, co po prvním probuzení mohlo nastat. 

Kolikrát jsem toužila, aby ty hlásky v hlavě utichly, na chvíli zmlkly a já konečně pocítila blažené prázdno, jež bych si vyplnila jen těmi krásnými pocity a klidem, který mi tak chyběl. 

Srdce mi zběsile tlouklo, byť se nebylo čeho bát - v tom bíle natřeném pokoji nesídlil nikdo jiný kromě mé ustrašené dušičky a pár můr, které na noc přilétaly pootevřeným oknem a vkrádaly se mi do snů. 

Nebyl tohle spánek? Konečné vysvobození? napadlo mě. 

Ale tyhle představy byly jiné, nezařaditelné. Cítila jsem, že tam, kde jsem se ocitla, byla jiná realita, druhá. 

Lepší. 

Určitě byla lepší, neboť tam jsem se bolesti mohla vymanit. Tam jsem se cítila silná. Nezranitelná. S osudem ve vlastních rukou, kde bych mohla zastavit stěny, které se v realitě každou chvíli smrskávaly a nutily mě pociťovat úzkost z toho jako korzet těsného prostoru. 

Byla jsem zmatená. Zato odhodlaná tomu všemu přijít na kloub. 

Došla jsem k oknu a hledíc do té nekonečné oblohy, jsem zašeptala to vděčné slovíčko: "Děkuji,". Protože ať tam nahoře sídlil kdokoli, Bůh či někdo jiný, hvězdy, vesmír, vyslyšel mé modlitby a daroval mi šanci. 

Zcela jistě to tak bylo. A já si šetřila svojí vzpomínku na další chvíli.