Mortem-Lux

Pustina.

Zklidnit dech. Pevně zavřít oči, nechat temnotu, ať mě pohltí ve své plné síle.

Tupé zadunění dopadu.

Rychlé vyškrábání na nohy, očekávaní nejhoršího. 

Zjištění, že dnes jsem se octla na zcela jiném místě.

Bleskové analyzování okolí.

Nic.

Nic. Nic. Nic.

Všude jen suchá prašná zem táhnoucí se až k obzoru. Ani živáček. Žádné opuštěné zvíře, na nebi kroužící supi, rostliny, které se z posledních sil drží naživu.

Kde to jsem?

Sakra, kde to jsem?

Na jiném místě? V jiném světě? Co se stalo, že tu nic není?

A pak jen zvuk vlastních kroků jdoucí tou pustinou. 

**

A když jsem konečně našla vyvěrající pramínek vody, byla jsem štěstím bez sebe. Skrytá ve stínu několika stromů před žhavým sluncem, jsem hltala tu v tu blahodárnou tekutinu.

Zcela mi to připomnělo výjev z Malého Prince, když se ke mně se syčení přikradl had.

Stačilo jen pár myšlenek - 

Bože. 

Teď je po mně.

Teď mě kousne a já se dostanu zpátky do pozemského těla.

Zabije mě a já už se sem nikdy nevrátím.

- a já se strachem vrátila do reality.