Mortem-Lux

Les.

A pak jsem jen cítila, jak padám dlouhým, nekonečným pádem. Propadala jsem se postelí a podlahou, o pár pater níž skrz stropy místností paneláku, dolů a ještě níž přes tuny sutin, hlíny a kamení, tam, kde všechno vyžrala žhavá láva, přímo do nitra země.

A přitom jsem se jen padala smyšlenou realitou.

Prchala jsem mnohem dál, než jsem dosud měla možnost. Ta vzpomínka mi otevřela nové dveře, odemkla mi nefalšovanou naději, dodala smysl a účel.

A byť jsem věděla, že nic z toho není skutečné, byla jsem ráda, že už jsem konečně pryč.

**

Doteď netuším, kde se v mé hlavě mohl vybudovat takový obrovský svět, snad využil prostor po stranách lebky a já se stala jakýmsi panáčkem dobrovolně uvězněným uvnitř.

**

Nedopadla jsem, jak by si hodně z vás řeklo, doprostřed rozkvetlé louky plné pestrobarevných květin, omamně sladkých vůní a líbeznému bzučení hmyzu, ne, ani náhodou.

Octla jsem se v temném, neprostupném lese, do kterého přes větve stromů prosvítalo jen několik málo slunečních paprsků a ticho bylo tak silné, až vám zvuky vašeho dechu přišly jako výkřiky člověka těsně před smrtí.

Nedokážete si představit mojí radost a vděčnost, když jsem se na tom ponurém, opuštěném místě octla.

**

Dlouhou dobu jsem trávila pouze zkoumáním prostředí, neuvažujíc o svém návratu, les se zdál mrtvý. Zdánlivě. Byť se všude po koberci tvořeném pichlavým jehličím a sem tam zbloudilým lišejníkem, válely různorodé kostry zvířat, v listnatých korunách se občas ozvalo zašustění.

Veverky.

Veverky všude.

Veverky s pocuchanou srstí a vyhublým tělíčkem, ostrými zuby a s očima lačnícíma po krvi.

Které nikdy neměly dost.

**

Až zarážející překážku tvořila tahle pozoruhodná stvoření.

Stačilo jedno sotva slyšitelné zapištění a vrhly se na vás ze všech koutů jako hladoví supi. A ani tam se jim v krvežíznivosti nerovnaly.

Bleskovým skokem přistály na vašem těle připraveny zabíjet, škrábat a trhat maso až na kost.

Neměly slitování. 

**

... a tak jsem se naučila probouzet ze své smyšlené reality.