Mortem-Lux

Náměstí.

Slepená víčka.

A barevné šmouhy za nimi. 

Nedýchej tak prudce. Uklidni se. Uklidni se... klid. 

Namluvila bych si, že všechno bude dobré, ale byla by to prachobyčejná lež. Už lovím tajemství ze své mysli. 

**

Moc jsem si neuvědomovala, jak jiná jsem tam, oproti všednímu světu. 

V realitě jsem určitě neměla červené vlasy.

Ani jsem nebyla tak vysoká.

A tak krásná. 

Ale tam jsem byla. Nemohla jsem hýbat s realitou, v mých rukou nespočívala žádná kouzelná moc, ani pomocí slov jsem nezvedla kámen ze země, ale konečně, alespoň osobností a zjevem, jsem se stala takovou, jakou jsem si vždycky přála být. Ve světě, který je jiný, pozoruhodnější, než ten první, a z něhož jsem schopna kdykoli pocítím strach vystoupit. 

**

Jednoho dne, kdy mě mé vědomí vyfluslo uprostřed rušného starodávného náměstí, jsem si uvědomila, jak svůj svět neznám - doteď jsem byla přesvědčená, že jej obývám jen já a několik zvířat a tvorů, jež by se mi inteligencí nerovnali. 

Všude kolem pochodovaly roztodivné existence, jež jsem poznávala z pohádek. Víly, elfové a skřítkové, čarodějnice, andělé a ďáblové, noční můry i sny zahalené v bílých hábitech.

Ve středu dění ke mně přistoupil jakýsi skřet s rukama plnýma jakýchsi lahviček s pestrobarevnou tekutinou, snažila jsem se ze štítků vyluštit názvy, ale nerozuměla jsem jim.

"Skvělé ceny, nápoj nesmrtelnosti, neviditelnosti, zdraví, ochrany..." začal vyjmenovávat.

"Kde to jsem?" zeptala jsem se, jakoby nic a rozhlížela se po okolí, nemohouc se nabažit pohledem na ty honosně zdobené domy a okolí oplývající nespočtem stánků.

Střelil po mně zlobným pohledem, jasně dávajíc najevo svůj nesouhlas s přerušením jeho výkladu: "V Orenu." 

**

A tak jsem se octla v Orenu. V jednom z mnoha měst ve velikém království.