Mortem-Lux

Poklad.

Skrytá za stromy, houštím a kdekoli, kam nepronikne lidský zrak. 

Dýchala potichu, téměř neslyšně. 

A napjatě poslouchala.

***

Naučila jsem se poznávat fáze měsíce a jeho magickou sílu. 

Zkoumala polohy slunce, díky nimž jsem si odvozovala nejvhodnější dobu k trhání bylinek.

Zacházela na místa, kde jeden krok vedle a probudím se do reality. 

Sbírala kamínky, kvůli jejich léčivé moci.

Připadala jsem si jako prvotřídní čarodějka.

***

Realita byla zvláštní. Podivná jako sen.

Procházela jsem jí a nevěřila, že je skutečná, že tohle není jen přelud.

Kde je pravda?

Neviděla jsem ji. 

A přesto... jsem tam byla. Dýchala čistý, snad opravdový vzduch, šlapala po vydlážděných cestách. 

A lidé se kolem mě míhali, když jsem procházela ulicí.

Už jsem se jich nebála, nenaplnila mě úzkost, strach, co si o mně pomyslí, co se stane, co opět zkazím. Ne, lidé byli jen duše, jen poutníci na svých cestách, jen nanicovatý prach, kterému nestojí věnovat pozornost.

Můj svět mě změnil.

***

Ale já jej o to víc milovala.

Protože tam jsem nebyla smítko prachu jako ostatní.

Uměla jsem kouzlit, čarovat - byla jsem mocná.

A budu ještě mocnější.

***

Vytrácela jsem se do měst, snažíc se o mém milovaném světě dozvědět víc.

Poznat jej do hloubky. 

Pochopit jeho zákonitosti.

Prý se na světě někde vyskytl poklad.

Nikdo moc neví.

Nikdo neví, jestli je to vůbec pravda.

Poklad. 

Nekonečné bohatství, jež mi scházelo, záhada, které stojí za vyřešení, objevení.

Příležitost.

Moje příležitost.

A já ten poklad odhalím.