Mortem-Lux

Nenápadnost.

Hlavně nenápadně... hlavně nenápadně... hrála mi v hlavě myšlenka.

Jak se chcete chovat nenápadně na místě, kde jste zcela odlišní?

**

Největší potíž spočívala v tom, že jsem byla člověk.

Jediný člověk. 

I ve světě, kde jsem mohla být sama sebou, jsem musela předstírat, že jsem někdo jiný.

Rozpustit si vlasy a zakrýt kulaté uši.

**

Z útržků rozhovorů jsem si skládala mozaiku tohoto světa.

Odkrývala tak jeho tajemství.

Můj mozek třídil informace, snažíc se vyvodit nepravdivější verzi tajemství.

**

Nejvíc ze všeho jsem potřebovala peníze. 

Neměla jsem nic, jen sebe. 

Potřebovala jsem zbraně, obrnit se proti možným nebezpečím, které hrozilo na každém kroku. 

Faleš se skrývá všude a obezřetnost je na místě. 

A špetka pozornosti též, když jsem kradla ze stánků magické předměty. 

**

Vlastně... nic z toho nebylo nutné, nepotřebovala jsem být silná, stačilo přežívat, chodit od místa k místu, být nenápadná a neviděná, jen pouhý stín, jež vytvořilo slunce a ve tmě opět zmizí.

Ale já jsem tak toužila se někam začlenit. Chtěla jsem být jako ty roztodivné bytosti, které se řídily zákonitostmi tohoto světa, o něco usilovaly, měly vlastní cíl a plány do budoucnosti.

To vše mně scházelo. Já neměla budoucnost. Byla jsem nicka, nikdo, a jestli jsem za svůj život byla někdo, byla jsem někdo, kdo tu neměl, co pohledávat, kdo by měl urychleně zmizet, byla jsem někdo, koho nikdo nechtěl a byl jen na obtíž.

Lepší, kdyby zmizel.

A já zmizela, do svého světa, tam, kde jsem si mohla svojí budoucnost vytvořit. Jako ostatní.

**

A budovala jsem si ji na krádežích

Čest se vypařila s prvním šáhnutím do kapsy opilce, jež se zmateně potácel po zešeřelé ulici.