Osud nezměníš [One direction FF]

3. díl

 Zhluboka se nadechnu a vejdu do kavárny Brooklyn Coffee. Rozhlédnu se okolo sebe se zájmem, zda už je ten hnědovlasý zpěvák přítomen. Upotá mě člověk, který sedí v rohu, zády k celé kavárně a má přesně tu barvu vlasů jako člověk, kterého hledám. Vsázím na to, že je to Harry.
 „Harry Styles?" zeptám, když přicházím ke stolu. Osoba zvedne oči a zahledí se na mě.
 „Ty jsi zástupce z Cosmo?" oplatí mi to otázkou.
 „Ano," usměju se na něj. Harry se postaví a podá mi na potřásání svou ruku.
 „Harry Styles."
 „Roxana Smith."
 „Tak se posaď Roxy," pokyne mi Harry a já zaberu místo na sedačce naproti němu. Odložím si kabelku, tašku s foťákem a v neposlední řadě si rozepnu bundu a odložím si šátek, který ladí k mé černé sukni a bílé halence.
 „Dáš si něco k snídani?" zeptá se mě.
 „Ne, děkuju. Už jsem jedla."
 „Podle tvé postavy uvažuju, že toho moc nesníš," řekne mi hned na začátek a já se nad jeho pozorovacím talentem pousměji. „Něco ti objednám."
 „Ale-"
 „Co piješ po ránu?" skočí mi do řeči. „Kafe, čaj anebo čokoládu? A žádné výmluvy."
 „Čaj, citrónový."
 „Výborně," usměje se na mě ten kudrnatý kluk a objedná nám snídani. Mezitím než číšník donese jídlo a pití požadované po svém zákazníkovi, tak si vytáhnu otázky, diktafon, tužku a blok na poznámky. Po ruce si nechám i foťák, protože myslím, že krásné roztomilé fotky Stylese, jak jí nějakou pochoutku a usrkává čokoládu, by mohly fanynky nadchnout.
 Nejdříve si ho pořádně prohlédnu. Černé kalhoty, bílé tílko na kterém má černé triko a dokonce ještě košili a vedle něj se válí kožená bunda s bílím límcem. Vlasy má do rozcuchu a v ruce drží svůj mobil. Je dokonale upravený.
 „Můžeme začít?" zeptám se ho, když před námi leží snídaně, můj čaj a jeho čokoláda.
 „Klidně...vedeš to ty," zazubí se na mě.
 „Jen ještě...Kolik máš času?"
 „Kolik budeš chtít."
 ,,Super," usměju se a zapnu nahrávání. „Takže Harry...Co je u tebe teď nového?"
 „Abych řekl pravdu, tak to úplně nejnovější, co se v mém životě teď našlo je tetování. Je to letopočet. Nechal jsem si ho vytetovat včera, ale myslím, že tohle tě asi nezajímá," zasměje se a zakousne se do toustu. „Ale jinak je vše při starém. Pořád se můj život točí okolo One direction, kluků v kapele, koncertování, fanynek, fanoušků... není nic na co bych si mohl stěžovat. Jsem nesmírně šťastný, že jsme všichni dostali takovou příležitost, protože teď žijeme doopravdy náš sen." Tím svou odpověď ukončí a naznačí mi, ať se na toto téma neptám. Bohužel ho poslechnu a ani nevím proč.
 „Co teď s kapelou chystáte?"
 „Pojedeme na týden do Austrálie koncertovat a taky trochu za sluníčkem."
 „Koukám, že ho potřebuješ," nenechám si poznámku. „Jsi nabalený jak Mrazík."
 „Nonono," směje se. „Ty bys ale měla s námi. Krátká sukně v tomhle počasí...určitě by se ti tam líbilo." Potěšeně se usměju.
 „Tak to bych sice doopravdy ráda, ale zpět k práci," uzemním jeho představy. „Jak se ti tam vůbec líbí?"
 „V Austrálii? Miluju to tam!" řekne mi celkem výstižně a poté se rozpovídá o kráse této země, kam zamíří i pár mých otázek. Nakonec to vše stočím na takové ty výzvědné otázky.
 „Sbíráš něco? Buď od dětství, nebo jsi s tím začal až v téhle době?" položím otázku.
 „Želvy," zasní se.
 „Želvy?"
 „Od fanoušků," usměje se na mě. „Naši fanoušci jsou vážně zlatí."
 „A co holky? Co máš na nich rád a co ne?"
 „Nechci tu zabíhat do nějakých podrobností. Každý má rád na lidech něco jiného, ale co doopravdy nemám rád – a to je úplně jedno jaká to je holka – tak to je, když jsou vulgární. Je mi jasné, že každá si musí někdy ulevit, někdy to prostě ujede, ale nesedí mi to k nim...A co se mi na nich líbí? Hmmmmm, nejraději mám na dívkách úsměv, protože jím se dá říct tolik věcí. Třeba jenom to, že vás má člověk doopravdy rád." Překvapeně se na Harryho zadívám. Takovouhle odpověď jsem nečekala.
 „Ženské pohlaví je pro mě obrovskou inspirací," pokračuje. "Sám vím, že těchto slov by se nějaký bulvár chytl raz dva a bral si to ke svému obrazu, ale ženy jsou prostě umění. Krásné umění, které si musí zamilovat každý muž, umění, na které se muž dokáže dívat mlčky celé hodiny... a tím bych to asi ukončil." Spokojeně přikývnu na souhlas.
 „Dobře...Kdybys mohl jíst jedno jídlo do konce života, co by to bylo?"
 „Jednoznačně tacos. Kdo ho nemá rád je automaticky člověk, se kterým se nemůžu bavit, protože tohle jídlo je jako droga. Prostě se toho nejde zbavit."
 „V tom případě se musím zeptat i na oblíbené pití.."
 „Kakao a jablkový džus," zasní se Harry. S úsměvem se napiji čaje a zadívám se na něj. Poslední otázky už byly vymyšlené z mé hlavy, co teď.
 Harry to vale yyřeší za mě. Natáhne se k diktafonu a vypne ho.
 „Materiálu máš hafo," usměje se.
 „Už potřebuješ jít?" zeptám se ho.
 „Tak trochu," mrkne na mě a dodá: „na záchod, jestli mi doovlíš...Hned jsem zpátky. Nikam mi neuteč!" Harry se zvedne, vypálí od stolu jako raketa a já si mezitím sklidím vše, co jsem vytahala. Nakonec si začnu prohlížet fotky, které jsou více než uspokojivé.
 Bude to báječný rozhovor!
 „Jsem tady a ty jsi tu!" přižene se Harry zpět.
 „Čekal jsi snad, že uteču bez placení?" zasměju se.
 „To jsi klidně moha, protože platím já."
 „Vážně? Hvězda jako ty bude za obyčejnou novinářku utrácet?" usměju se a pozoruji Harryho očima, jak zasedává na své původní místo.
 „Jak obyčejnou?" zeptá se mě.
 „Nejsem člověk jako ty. Jsem normální smrtelník, kterého nikdo nepronásleduje. Spíš mám práci, kde já bych měla pronásledovat a pídit se po podrobnostech v životě někoho, do čeho mi vlastně vůbec nic není."
 „Půjč mi foťák," poručí mi ale Harry.
 „Cože?" nechápu.
 „Neboj se a půjč mi ho." Nejistě mu foťák podám. Harry si ho vybalí, zapne a než mu stihnu vynadat co to jako dělá, tak mě vyfotí. Hned mi fotku ukáže.
 Ano, povedla se mu, ale co tím chce říct?
 „Co vidíš?" zeptá se mě.
 „Sebe," odpovím nejistě.
 „Výborně, ale co vidíš ve své tváři?" řekne mi a já se na fotku zadívám. „Odhodlání, výdrž, krásu, neuvěřitelně tvrdou práci." Podívám se na Harryho a foťák si sbalím zase k sobě.
 „Té psychologie by už stačilo," promluvím jako první s ůsměvem. ,,Moc děkuju za rozhovor a snídani, ale budu muset. Článek se sám nenapíše."
 „Nevydrží to ještě chvíli?" zeptá se mě Harry a mé vstávání od stolu zadrží svou rukou, kterou položí na tu mou. Zadívám se mu do jeho nazelenalých očí.
 „Mělo by?"
 „Mohlo by," usměje se.
 „A copak máte v plánu, pane Stylesi?" zajímám se.
 „Procházku," odpoví mi a rychle dodá: „Třeba. Sice ti to možná přijde divné, ale dlouho jsem si s nikým takhle hezky nepopovídal. Ani mi to nepřijde, že jsme dělali nějaký rozhovor abych byl upřímný..."
 „Tak to mě těší," zazubím se.
 „Takže souhlasíš? Poté tě odvezu zpět do práce," nabídne mi.
 „Tak to neodmítnu," usměju se a nechám ho, aby za nás zaplatil, i když se pokusím si svou snídani s čajem zaplatit. Galantně mi poté pomůže do bundy a jen co se sám zachumlaná do bundy, tak mi galantně vezme tašku s foťákem.
 Spolu vyjdeme z kavárny a já se zařadím vedle jeho boku.