Odhodlaná

Obrana země

"Filipe, musíme si promluvit, je to naléhavé!" Žádá brzy na to Alžběta svého milence, při jejich další schůzce. Následně mu vylíčí všechno, o čem se bavila s Paulou. "Mysli na naše děti lásko. Pokud se Abdonovi povede, co zamýšlí, myslíš si, že by mě..., že by je, ušetřil? Možná jsou pouhými levobočky, ale stále to jsou také potomci budoucího krále Francie, i když je jejich matka pouhou metresou. Pořád zde existuje možnost, že by za určitých podmínek mohli usednout na trůn. Každopádně na to mají mnohem větší nárok, než nějaký Španěl. Nikdy jsem tě, o nic tak závežného nežádala, ale teď tě prosím..." Začne Vévodkyně a následně si před svým milencem klekne na kolena, se sepjatýma rukama a se slzami v očí. "...Nežádám tě, o to jako vévodkyně, ale jako obyčejná matka, která tebe a své děti nadevše miluje. Nedovol to, aby jim někdo ublížíl! Prosím!" Pokračuje Alžběta a přitom se už neovladatelně rozvzliká.

Dojat Alžbětinou prosbou a obmněkčen jejími slzami se Filip snadno nechává přesvědčit, aby Francii nedal lacino. A tak díky zásahu královské milenky musel Abdon odtáhnout od hranic s nepořízenou a země byla zachráněna.

Nějakou málou zásluhu byl Filip ochoten uznat, i své ženě Paule, ale tu hlavní vděčnost shrábla přirozeně Alžběta. Nejednou už nebyla jen trpěnou milenkou, která dala budoucímu Francouzskému králi tři syny, kteří by jednou mohli pořádně zamíchat s nástupnictvím. Teď už byla, i ženou, která zachránila zemi před dobyvačnými choutkami sousedního vládce. Ničím si nemohla získat přízeň ostatních tak, jako obranou jejich země. Ti, kteří ji do té doby nemuseli, nebo dokonce nenáviděli se po tomhle s jejím vlivem smiřovali mnohem snáze, než do té doby.

Respekt a vliv Vévodkyně z Autruche vystoupal po tomhle zásahu do závratné výše a už jen stěží mohl být větší. Alžběta se stala tou nejdůležitější osobou na dvoře hned po králi a jeho rodině... 

Byl tak velký, že se nikdo neodvážil proti ní říci jediného křivého slova...