The New Days - L.S. (CZ) ✓

5. kapitola

„Lou?" přitočil se k němu Harry v polovině dalšího týdne. Lidí v podniku bylo dnes obzvláště málo, a tak oba měli více volného času, který vyplňovali tlacháním o všem možném a málem i nemožném. Louis rád trávil s Harrym čas. Ať už v práci nebo mimo ni. A také si díky té spoustě společně stráveného času všiml jedné věci. Ten člověk jej dokonale dostával do kolen, sotva se objevil na obzoru, nechtic-li, když otevřel pusu a promluvil.

„Jo?" se širokým úsměvem se na Harryho podíval a čekal, až mu poví, co má na srdci. Ještě nikdy za svůj život nepotkal nikoho, kdo by ho nutil se takhle usmívat, jakmile ho zmerčí. Louis měl jistotu, že kdykoliv bude v Harry přítomnosti, nemůže se cítit smutně. Vždy stačil jeden pohled do těch smaragdových očí a cítil se vyrovnaně. Smutek, neklid, rozčilenost, mrzutost, to vše Louise jako zázrakem opouštělo během okamžiku.

„Vzpomínáš, jak jsem ti před několika dny říkal, že jsem nedávno koupil ten nový byt?" zeptal se Harry a počkal, až Louis kývl hlavou na srozuměnou, a potom pokračoval: „Ještě tam nemám odstěhované úplně všechny věci a no... chtěl jsem tě poprosit, jestli bys mi teďka o víkendu nepomohl poodnášet krabice...? Chci se tam už konečně zabydlet..." Prosebně na něj koukl a nadhodil svůj štěněčí pohled, kterému Louis nikdy nedokázal odolat. A tak o pár dní později, v sobotu, stál před bytem na dané adrese.

***

„Hazz?!" křikl Louis a s trochu nešťastným výrazem ve tváři se otočil kolem své vlastní osy zkoumaje přitom očima celý pokoj a haldy krabic v něm. Jednu takovou krabici třímal ve svých rukách a absolutně nevěděl kam s ní. Podle svého slibu pomáhal Harrymu nastěhovat se do nového bytu. Bylo sobotní odpoledne a oni již od rána nedělali nic jiného, než lítali po schodech nahoru a dolů a vynášeli krabice do příslušného patra. Teď už měli všechny naskládané v bytě, ale stále ještě bylo potřeba je rozdělit do pokojů a povybalovat. A Louis se nabídl, že pomůže Harrymu i s tímhle tím.

„No?" ozval se Harry. Jeho hlas zněl dutě, jako by snad měl hlavu strčenou někde ve skříni. Chvíli na to se bytem rozlehlo hlasité řinčení, když se Harrymu sesunula na zem celá halda hrnců, kterou před chvílí nacpal do kredence. „Kurva! Já se na to vyseru..."

Louis v sobě dusil tichý smích. „Mám tu jednu neoznačenou krabici. Kam s ní?" zavolal po tom, co se pořádně kousl do tváře, aby ho pobavení přešlo. V tu ránu stál Harry u něj a krabici si od něj převzal. „Ta půjde do ložnice..." zamumlal na vysvětlenou a už zmizel v zmiňované místnosti. Louis na okamžik sledoval jeho vzdalující se záda, ale pak zatřásl hlavou a raději šel do kuchyně, aby tam Harrymu pomohl vyskládat nádobí.

***

„Jé, fotky!" zavýskl Louis, když náhodou uviděl Harryho, jak nese do ložnice další krabici, tentokráte označenou, a to nápisem Fotografie. Harry se zarazil mezi dveřmi a přes rameno pohlédl na nadšeného bruneta. „Že mi nějaké ukážeš? Chci tě vidět jako malý mimčo!" zasmál se Louis a nadhodil jeden ze svých psích kukučů.

Harry chvíli váhal, ale nakonec s povzdechem došel k brunetovi a posadil se s ním na volný kousek koberce, čímž se odsoudil k několikaminutovému utrpení, když se Louis rozplýval nad trapnými fotkami, kde byl jako malé dítě zachycen v různých divných situacích. Byl vděčný za každou novější fotku, která Louisovi přišla do rukou, protože ty zpravidla bývaly aspoň trochu na úrovni. Sledoval všechny ty malé obrázky, až se nakonec ponořil do trochu nostalgických myšlenek. Občas dokonce povyprávěl brunetovi i nějaké historky, které se k fotkám vázaly.

„Kdo je tohle?" tázavě na něj koukl Louis, když narazil na jednu fotku, kde byl Harry zachycen, jak objímá kolem ramen nějakou dívku a na líčko ji vtiskává polibek. Mohlo mu být tak šestnáct, sedmnáct. Louis už poznal z fotek Harryho sestru, rodiče a prarodiče, několik přátel, ale tuhle dívku viděl poprvé.

„To je Veronica," jemně se pousmál Harry. „Má první láska ze střední."

„Byla krásná," zhodnotil ji Louis.

„Jo, to byla. Chodili jsme spolu téměř celý druhák. Pak se s rodinou odstěhovala do Austrálie a od té doby jsem ji neviděl," pokrčil Harry rameny.

„To je mi líto," kousl se brunet do rtu.

„Nemusí," odvětil Harry se smíchem. „Upřímně... netrvalo příliš dlouho a já si našel náhradu, díky které jsem si uvědomil, že Veronica vlastně nebyla nic pro mě. Cítil jsem se kvůli tomu z počátku hodně blbě, ale pak jsem pochopil, že její odchod mi umožnil pořádně poznat sám sebe."

„Huh?" nechápavě ze sebe vyrazil Louis a tím pobídl Harryho k pokračování. „Liam..." řekl Harry a začal se přehrabovat krabicí s fotkami a hledat mezi nimi tu správnou. „Už jsi ho viděl, ale počkej..."

„Ten tvůj nejlepší kamarád, co se znáte už od dětství? Ten, co boxuje?" zeptal se Louis, zatímco sledoval Harryho, jak se probírá fotkami.

„Jo, ten. Naše cesty se vlastně tak trochu po skončení střední rozešly, ale stále jsme- tady to je! Dívej," podal Louisovi jednu fotografii z rukou a další si v nich zatím nechal. Seděli spolu na lavičce v parku. Tedy Liam seděl na lavičce a Harry mu seděl na klíně. „Po tom, co odešla Veronica, mi byl Liam největší oporou. Jednou jsem měl slabou chvilku a nějak jsem ho strhl sebou. Políbili jsme se.

Věděl jsem, že je Li gay, ale pro mě to bylo něco nového. Ale nakonec mi to ukázalo správnou cestu do budoucna. Chodili jsme spolu čtyři měsíce, než jsme pochopili, že jsme udělali krok vedle. Nebyli jsme do sebe zamilovaní tak, jak bychom být měli. Do Liamova života vstoupil někdo nový, a to bylo jako takový spouštěcí signál. Přestali jsme spolu cukrovat po parcích a opět se z nás stali jen nejlepší kmoši," zasmál se Harry a usmíval se nad vzpomínkou.

„Tady," podal Louisovi druhou fotografii, „to je Zayn. Dnes už Liamův manžel. Vzali se před třemi roky. Nikdy jsem Liama neviděl šťastnějšího než s ním. A vlastně se mu ani nedivím. Zayn se k němu dokonale hodí. Spolu jsou zlatí. Až sem někdy přijedou, musím vás seznámit," věnoval brunetovi široký úsměv.