Twins of Magic

Kapitola 2. - To snad ne?!

Fay

     V noci jsem nemohla spát, znovu se mi zdála ta příšerná noční můra o smrti našeho bratra. Znovu se mi před očima přehrála ta šílená scéna, která mi ukazovala Mika bezvládně ležícího v mém náručí s nožem zabodnutým v břiše, jak z něj pomalu uniká život. Pak se něco změnilo, něco mi na tom nesedělo, pořád sem nevěděla co to je. Najednou se obraz rozostřil a znovu zaostřil a já konečně zjistila co je špatně. Místo Mika sem na zemi ležela já, z mého hrudníku trčel obrovský lovecký nůž. Všude okolo mě byla krev, spousta krve. Ze tmy se začaly vynořovat postavy, byly to rodiče a Mike. Ze všech stran se v hrozivé ozvěně odrážel šílený smích. Potom sem zahlídla ještě někoho, ale jediné co bylo vidět, byly jeho dlouhé blond vlasy a zlověstný úsměv. Stále dokola opakoval „Já si pro vás přijdu!" 

     V tu chvíli jsem se pokaždé, dokonce i tentokrát, probudila a hlasitě jsem oddechovala. Koukla jsem se na budík ležící na stolku u mé postele a ke svému „překvapení" jsem zjistila, že jsou teprve tři ráno. Pokoj jsem sdílel s Hayli, ale díky bohu byl natolik prostorný, že ji moje funění neprobudilo. Zvedla jsem se z postele a chvíli pochodovala po pokoji jsem a tam, abych se uklidnila. Když jsem uznala, že už jsem v pohodě, plácla jsem sebou znovu do postele a usnula.

     Ráno mě ze spánku vytrhl silně nepříjemný zvuk, k mé smůle to byl budík, oznamující nový den v tom příšerném panoptiku zvaném škola. Potom co jsem vstala, udělala ranní hygienu a nahodila fasádu, abych zakryla kruhy pod očima, který byly větší a větší, jsem seběhla dolů do kuchyně, kde už na mě čekala Hayli s babičkou a tím nejdůležitějším v mém životě SNÍDANÍ. Dneska nám babča nachystala tousty se šunkou a sýrem. V kuchyni vládlo, díky bohu, příjemné ticho, což jsem ráno vždy ocenila. Po snídani jsme vyrazily do školy. Většinu cesty jsme mlčely a mě neunikly starostlivé a velice "nenápadné" pohledy, které po mě Hayli neustále házela. Nikdy jsem nechápala, proč byla tak přehnaně starostlivá. 

„Děje se něco?" zeptala jsem se jí s pozdviženým obočím a patřičnou dávkou otrávení v hlase. Hayli se zastavila a spustila na mě vodopád slov.

„To bys měla povědět ty mě, za chvíli ti nebude stačit make-up na zakrytí těch kruhů pod očima, které tak usilovně maskuješ. Proč už si zase nespala? Poslední dobou je to čím dál tím častěji, hlavně od doby co jsme tu. Mám o tebe starost a ráda bych věděla co se děje." Dívala se na mě s přehnanou starostlivostí. Nesnášela sem soucitné pohledy a proto sem ji odbyla strohou větou, že s nic neděje a pokračovala jsem v cestě.

      Do školy jsme dorazili nezvykle brzo, v L.A. jsem vždycky přišla těsně před učitelkou, jenže tady mi zbývalo ještě patnáct minut!

„No super, teď ze mě bude vzorný studentík!" zamrmlala jsem si pro sebe tak, aby to Hayli neslyšela. První hodinu jsme měli anglinu, kterou obecně nemusí, ale dneska jsem výjimečně poslouchala. Jeden z důvodů byla Hayli a druhý mnohem podstatnějším byl spisovatel, kterého jsme probírali. Byl to totiž můj nejoblíbenější spisovatel 16. Století, samotný William Shakespeare. Učitel nás rozdělil na skupiny po 4 a každé skupině dal za úkol různě zpracovat nějaký Shakespearův text. Skupina, ve které sem byla já, dostala za úkol dramatizaci Macbeth. Nebyla to sice moje nejoblíbenější hra, ale znala jsem jí dost dobře. Moji další tři spolupracovníci byli Rachel, Phil a Dean. Potom, co jsme jako poslední přednesli náš text třídě, zazvonilo a já okamžitě vystřelila ze třídy, jen abych se nemusela dohadovat s Hayli, že se opravdu nic neděje. Uznávám, poslední dobou jsem nevrlejší než normálně, ale to se stává!

      Druhou hodinu jsme měli matiku, kterou ze srdce nesnáším a byla asi tak zábavná, jako čtyřhodinová přednáška z historie na téma hliněný hrníček. Ve chvíli, kdy prófa žvatlala něco o nějakých funkcích, sem si uvědomila, že tu budu tvrdnout ještě šest hodin fakt super. Zbytek hodiny sem dávala stejnej pozor jako na jejím začátku a po zazvonění sem přešla do učebny chemie. 

     Chemii mám celkem ráda, hlavně když děláme nějaký super pokusy. Po chodbě sem šla zamyšleně a pohled sem zabodávala do země, automaticky sem zahla do třídy, ale musela sem ji minout, protože moje hlava narazila do něčeho poměrně tvrdýho. Když sem se vzpamatovala, podívala sem se, do čeho sem to vlastně vrazila. Můj pohled se setkal s párem hřejivých čokoládových očí. TRAPAS!!! Málem jsem srazila nějakýho kluka. Nevypadal zrovna špatně, ale já neměla nejmenší chuť se s někým seznamovat. Nahodila sem svou obvyklou masku a se slovy „Uhni blbe, blokuješ dveře" sem prošla do třídy, kde sem zaujala svoje místo. Se zvoněním vešel do třídy profesor Draus, kterýmu bylo tak sto padesát a na nose měl tlustý dioptrický brejle. Ruce měl plný nějakých krámů, který po příchodu vyskládal na katedru. Podíval se na nás a prohlásil.

„Třído, dneska budete pracovat každý sám. Budete dělat přípravu síranu tetraaminměďnatého {Cu(NH3)4}SO4. Je to velice jednoduchý pokus a měli byste ho zvládnout všichni." Potom nám rozdal potřebné chemické náčiní a látky potřebné k pokusu. Mezi chemikáliemi byl i amoniak a já dostala přímo ďábelský nápad. Mým maličkým přičiněním se Isacovi podařilo rozbít baňku plnou amoniaku, který se potom rozlil po celý lavici a po zemi. Během chvíle se ten smrad rozšířil po celý učebně. Draus nás poslal na chodbu a došel za ředitelem, kterej nás poslal domů se slovy, že máme zbytek dne volno. To se totiž při nehodách s chemikáliemi musí. Jupijajou. Se samolibým výrazem jsem si vzala věci a šla jsem domu.

    Když jsem dorazila před dům přiběhl mě Cháron přivítat, chvilku jsem se s nim mazlila a pak jsem šla dovnitř. Jakmile jsem vešla do kuchyně, babička vyletěla ze židle.

„Broučku co už tady děláš tak brzo, stalo se něco? Je ti dobře?" ptala se zase s tou svou přehnanou, ale milou starostí.

„Jo všechno je v pohodě, jen na chemii uteklo trochu čpavku, tak nás poslali domu." Odpověděla jsem jí s umělým úsměvem a pokračovala v cestě do pokoje. Tašku jsem hodila na zem a sedla si k počítači, na kterej jsem jen nečinně čuměla a přemýšlela nad nesmrtelností chrousta a to doslova. Po deseti minutách mě to přestalo bavit a rozhodla jsem se jít vyvenčit Chárona, i když je to spíš naopak. Než sem vyběhla ven, zaslechla jsem babičku, jak volá,

„Holčičko, kdyby se něco dělo, víš, že mi můžeš říct všechno." Zastavila jsem se u dveří a houkla na ní

„Já vím. Jdu ven s Cháronem, zatím se měj." Pak jsem s Cháronem v patách vyrazila do hlubin lesa. Asi po třech hodinách motání se v lese jsme s Cháronem došli na kouzelně vypadající mýtinu. Sedla sem si na jeden spadlej strom a rozhlížela se po té kouzelné krajině, bylo to tu opravdu nádherný. Mýtina měla v průměru asi deset metrů a ze všech stan ji lemoval hustý les. Za stromem, na kterém jsem seděla, tekl potůček, jehož zvuk mě uklidňoval, celá mýtina byla pokrytá trávou a místy i jemňoučkým mechem a všude byla nádherná vůně lesa. Stejně rychle jak se objevil, tak i zmizel ten pocit klidu, protože mi došle, že nemám nejmenší ponětí kde jsem a jak jsem se sem dostala. Z ničeho nic mi zapípal mobil, no super Fay si někde uprostřed lesa a ještě ke všemu ti došla baterka na mobilu. Ten den už horší být nemohl. „To snad ne?! Sem v háji." Zašeptala jsem si pro sebe a složila hlavu do dlaní.