Twins of Magic

Kapitola 3. - Hledej

HAYLI

    Po hodině matematiky jsme se s Fay rozdělily, protože ona měla chemii a já biologii, takže jsem se nemohla dál vyzvídat. Když jsem vešla do třídy, můj pohled padl na mávajícího Dereka, jehož ruka naznačovala, abych si k němu přisedla.

„Ahoj Hayli, co se děje? Máš dnes nějaký ztrápený výraz." Začal na mě Derek chrlit, ještě dřív než sem si stihla sednout. Během chvilky jsem si ho oblíbila, byl to neuvěřitelně dobrý kamarád.

„Ale nic, jen jsem chtěla probrat pár věcí s Fay, jenže ona se vypařila dřív, než jsem se k ní stihla otočit." Odpověděla jsem mu s lehkým úsměvem a doufala, že už se nebude na nic ptát. Díky bohu to opravdu přešel, ale nebylo to jen tak, v jeho očích se totiž lesklo něco jako zájem o větší množství informací, na které se však neptal. Potom naši debatu převedl na jiné téma a až do začátku hodiny jsme se bavili o nadcházejícím lakrosovém zápase. Deset minut po zvonění, jak bylo jejím zvykem, přišla do třídy Hidová a rovnou začala s výkladem látky, jejímž tématem byly prvoci. 

       Po biologii jsem měla hodinu historie v učebně 10, na které by měla být i Fay a já budu mít možnost z ní vypáčit co se děje. Problém se objevil ve chvíli, kdy Fay nepřišla do třídy ani v polovině hodiny. Rozhlédla jsem se po třídě a zjistila, že tu není ještě několik dalších lidí včetně Izaca, který měl taky chemii. Najednou mi došlo, že se muselo stát něco při pokusech. Po hodině jsem se rozhodla jít k laboratořím na chemii, abych zjistila, co se vlastně stalo. Už na chodbě před tou místností mě do nosu praštil příšerný zápach čpavku a v ten moment to bylo křišťálově jasné. V případech nehod s jakýmikoli chemikáliemi, je učebna okamžitě okamžitě vyklizena a studenti jsou uvolněni ze zbytku vyučování. S trochu větším klidem jsem šla na následující hodinu a věnovala se tak trochu jiným myšlenkám. Po páté hodině jsem šla spolu s Derekem na oběd do školní jídelny, kde na nás čekali kuřecí řízečky s bramborem. U stolu jsem seděla jak jinak než s Derekem a celou dobu jsme si povídali o spoustě různých věcí a já ho mezi řečí pozvala po škole k nám na kafe a babiččin vyhlášený koláč. On s úsměvem souhlasil, že půjde velmi rád. Jeho úsměv mě odzbrojil, bylo to totiž poprvé po dlouhé době, co mi zase bylo s někým tak neuvěřitelně dobře a poprvé od Mikovi smrti, co jsem byla opět alespoň trochu šťastná. Po obědě nás ještě čekala filosofie a latina, pak už se šlo konečně domů.

     Po cestě nás uvítal Angie, jak měl ve zvyku. Když jsem pak otevřela vchodové dveře, z kuchyně se ozval babiččin usměvavý hlas.

„Fay, drahoušku jsi to ty?" Proč se mě ptá jestli jsem Fay, když ta už tu má dávno být? „Ne babi, to sem já." houkla jsem na ní do kuchyně a o chvilku později tam vešla s Derekem v závěsu. Babička se otočila od kuchyňské linky a její pohled padl okamžitě na Dereka.

„Hayli zlatíčko, neřekla jsi mi, že dnes budeme mít návštěvu, ještě štěstí, že jsem upekla koláč." Řekla malinko překvapeně a potom se na nás mile usmála. To zas bude otázek, hned jakmile Derek zmizí. Achjo. Ukázala jsem Derekovi aby se posadil ke stolu, mezitím co já přešla k lince, abych dala vařit vodu na kafe. Když jsme si pak s babičkou přisedli ke stolu, obrátila jsem svůj pohled na její obličej a zeptala se.

„A kde je vůbec Fay? Už by tady měla být, pustili je dřív kvůli nějaké nehodě."

„Já vím, všechno mi řekla, když přišla ze školy. Asi půl hodiny na to šla s Charónem na procházku do lesa a ještě se nevrátili, proto jsem myslela, že ty jsi Fay. Mám o ni starost, už je tam přibližně čtyři hodiny a ještě se nevrátila." Na její tváři byl vidět neklid, ale já Fay znala dobře, vždy u sebe měla mobil.

„Buď v klidu babi, jak jí znám má s sebou určitě mobil, tak jestli nepřijde, než to dopijeme, zavolám jí." Bylo vidět, že se malinko uklidnila a znovu se usmála. Potom se zvedla ze židle a došla pro její vynikající jablečný koláč, který ještě ležel v troubě. Koláč nakrájela na úhledné kousky, které rozdělila na talíře a podala nám je. Z lednice vzala ještě šlehačku, se kterou udělala každému na jeho část koláče malý šlehačkový kopeček a přisedla si zpět k nám.

     Až do stmívání jsme seděli u stolu a velmi dobře jsme se bavili, když v tom mi došlo, že se Fay ještě nevrátila. Pro jistotu jsem se rozhodla jí zavolat, tak jsem vzala do ruky telefon a vytočila její číslo. Hned jak jsem dala telefon k uchu ozvalo se pípnutí a ten strašně protivný hlas.... „ Volaný účastník je momentálně nedostupný, zkuste to prosím později." .....záznamníku. Co ta Fay ksakru dělá?! Evidentně jsem se netvářila zrovna nejlíp, protože se mě hned oba zeptali, co se děje. 

„Fay má buď vyplej, nebo vybitej mobil a je divný, že tu ještě není. To se nepodobá dokonce ani jí, bez mobilu nedá ani ránu od té doby, co se staly ty nehody. Něco se muselo stát!" Byla jsem docela vykolejená. Ano Fay umí být osina v zadku, ale pořád jí mám ráda, je to moje sestra a jediná rodina, co mi zbyla. Z mého zamyšlení mě vytrhla ruka spočívající na mém rameni, otočila jsem hlavu, abych se podívala, komu ta ruka patří. V mém zorném poli se objevili Derekovi úžasně modré oči, které mě naplňovali zvláštním pocitem klidu. Nevím proč, ale na malinkou chvíli mi přišlo, že Derekovi oči září, zase.

„Půjdeme se po ní podívat, třeba není daleko." S těmi slovy se Derek zvedl ze židle, vzal mě za ruku a vytáhl na nohy. Pak jsme společně zamířili ke dveřím.

    Šli jsme lesem a Angie nás pořád obíhal, když jsem ho tak pozorovala, napadlo mě, že by nám mohl být víc než užitečný.

„Angie, najdi Fay. Hledej!" Angie zvedl hlavu a zavětřil, pak se vydal směrem někam v pravo od nás. Nečekala jsem ani vteřinu, a okamžitě za ním, s Derekem v závěsu, vyrazila. Asi za pět minut jsme se ocitli znovu u našeho domu a já nechápavě svraštila obočí. Najednou se z pozarohu vyřítil Cháron, aby nás přivítal. Á takže mi tu lítáme po lese jak blbý a ona se mezitím uráčí přijít domů a nedá o sobě ani vědět!! To si s ní vyřídím! Musela jsem se tvářit opravdu nepříčetně, protože se ozval Derek.

„No já asi půjdu domů. Vidím, že si potřebujete promluvit v klidu a stejně už je pozdě." Objal mě a než jsem stačila jakkoli zareagovat jeho záda zmizela v lese. Otočila jsem se teda na patě a rázovala do domu.

FAY

     Seděla sem na stromě a přemýšlela, co budu sakra dělat. Cháron, co seděl celou tu dobu vedle mě, mi teď položil jeho mohutnou hlavu na stehno a podíval se na mě těma úžasně zlatýma očima. Fay ty blbe, vždyť on nás může dovést domů! Podrbala jsem ho mezi ušima a usmála se na něj.

„Chárone, zlatíčko zvládneš nás dostat domů, viď že jo? Určitě jo, věřím ti." Zvedla sem se ze stromu a řekla Cháronovi ať mi ukáže cestu domů. Ten hned vyrazil a já šla za ním. Během chvíle jsem se znovu octla uprostřed tmavého lesa. Po asi deseti minutách jsem v dálce konečně uviděla světla našeho domu.