Poslední anděl

Můj hrdina

Nikdy jsem nepohrála a dnes tomu nemůže být jinak, cítila bych se hodně trapně, kdyby moje první puse měla být kvůli sázce.

„Angel?"

„ Ano Lili?"

„Jsi si jistá, že ta sázka je dobrý nápad? Je nejrychlejší ve fotbalovém týmu a..."

„A já jsem holka? Trochu předpojatá myšlenka."

„Tak jsem to nemyslela a ty to víš."

„Věř mi trochu."

„Vždyť já ti věřím..."

„Připravit, pozor... teď!" Tím naše učitelka zahájila náš závod, ve kterém pro mě šlo o hodně, Povedlo se mi předběhnout Erika, doufajíc že si své první místo udržím. Nezajímalo mě, že neovládám svou sílu, nebo že by se mi mohly mé oči zbarvit. Chtěla jsem vyhrát... Znenadání jsem uslyšela mužský šepot v mé hlavě „Ovládej se..." Kdo si? „To není důležité, jestli nezpomalíš, všichni si všimnou a hlavně tvé tělo ten nápor nevydrží..." Poté přišla bolest hlavy, která mě probrala do reality, ale nehodlám prohrát. Otočila jsem se a viděla, že kousek za mnou poklusává Alex, jako by ho běh vůbec neunavoval a v jeho těsném závěsu Erik, který funěl jako lokomotiva

Najednou se mi začali dělat mžitky před očima a já začala zpomalovat, jakoby zdálky jsem slyšela jásot mých spolužáků, a měla závrať. Čekala jsem tvrdý pád, ale ten nepřišel... Všude kolem mě byla příjemně známá vůně. A všude kolem mě byla tma...

Kurv*... mám pocit, jako by mě někdo kopl do hlavy...

„Dobré poledne šípková Růženko." Prudce jsem otevřela oči, a rozhlídla se po okolí. Seděla jsem v luxusně vypadajícím autě, na kůží potažených sedačkách a ve zpětném zrcátku se na mě usmíval Alex.

„Dobré... Co se stalo?" Z mého tónu hlasu, musel poznat, že z něj nejsem moc nadšená

„Omdlela jsi při závodu a teď tě vezu domů." Boože...

„Dík. Máš moje věci?"

„Ano, tvoje kamarádka mi je dala." Zase se na mě usmívá jako sluníčko a proč jsem slyšela u slova kamarádka ironii... Celou cestu jsme pak jeli mlčky, ale nejdivnější bylo to, že jsme jeli až podezřele dlouho

„Alexy kam že mně to vezeš?"

„Domů..."

„Kam domů?!"

„K sobě domů..."

„C... cože?"

„Všechno ti vysvětlím, slibuji." Za pár minut na to Alex zastavil na příjezdové cestě krásné luxusní vily, byla obrovská. V přízemí jsem objevila koupelnu, honosný obývací pokoj a dvoje schody. Jedny vedly nahoru do prvního patra a druhé točité někam dolů. Žasla jsem nad tím jak krásné to tu má.

Jelikož mě Alex nechal v obýváku s tím, že se za pár minut vrátí a ať se tu chovám jako doma. Rozhodla jsem se pro podrobný průzkum tohoto domu. Byl to pěkný dům, ale nikde nebyla žádná fotografie. Pff on tu snad bydlí sám. Po chvíli chození jsem se ocitla v prvním patře, před dalšími točitými schody, s pocitem že tam bude půda, jsem vylezla po schodech nahoru. A v němém údivu zůstala stát... Stala jsem, naproti proskleným dveřím na malý balkónek, s krásným výhledem na rozlehlý les, uprostřed krásně vyzdobené místnosti v něžně sladěných barvách, celému pokoji vévodila manželská postel krok od menšího krbu... kdybych nebyla slušně vychovaná už bych v ní ležela. Doteď jsem nevěděla, jak by měl vypadat můj pokoj, ale teď jsem s naprostou jistotou věděla, že přesně takhle by měl vypadat. Najednou mi ale přišlo jako by mi tahle místnost byla povědomá, vlastně i celý dům mi byl nějak známí.