Poslední anděl

Mámin výslech a narušitel klidu

„Jsem doma!" Křičím do domu a čekám na přicházející zpověď od mojí mamky. „Jsem v kuchyni." Už podle máminého hlasu jsem poznala, že je něco špatně, rychlím krokem si to mířím přímo do kuchyně. Pohled na mámin předstíraný úsměv mě přesvědčil, že se něco stalo. „Mami co se stalo?" 

„Jak to myslíš? Nic se neděje, co jak bylo ve škole? Proč máš na sobě něco jiného než ráno?" Je to tady, zpověď od starostlivé matky přichází... 

„ Nesnaž se měnit téma, stejně se k němu vrátím. Ale řekněme, že na škole nejsem jediná příšera." Řeknu se širokým úsměvem 

„Sofie! Ty nejsi příšera, tak to neříkej!" Praštila do stolu, až jsem se lekla. čekala bych jakoukoliv odpověď ale takovouhle rozhodně ne. 

„Mami co se stalo." 

„Byl tu chlap a rozdával letáčky na sraz proti „bestiím číhajících ve stínech města" popisoval mi to a já... prostě mě to tak štvalo, jako by tvrdil, že moje malá princezna je nějaká obluda co požírá malé děti." Povzdychla si, viděla jsem, že už jí začínají i slzet oči „Mami dívej se na mě, hej mami, tak teď mě pořádně poslouchej, učili jsme se o tom, tihle lidé o nadpřirozených nic netuší a protože jim nerozumí, mají z nich strach. Vidíš mě... já nejsem bestie, jsem pořád to miminko, co jste s tátou našli u dveří a ty si moje máma ať si říká kdo chce co chce, jasný." Viděla jsem ji drobně kývnout a po slzách ani památky. jedna pohroma zažehnána 

„Takhle bych tě měla utěšovat já." A máme tu úsměv 

„Co naděláš, jsem prostě dokonalý dítě." 

„ Ooo zas tolik si nefandi prcku, no ale pořád si mi neřekla co ty šaty, né že by ti neslušeli." „No řekněme, že se některým „lidem" nelíbilo, jak rychle umím zapadnout a trošku mě před celou školou v jídelně ztrapnili, ale mám kamarády." 

„Rozviň." 

„Dobře, na škole jsem se nezalíbila hlavním hvězdám a rozpoutali na mě válku jídel, jen já proti všem." 

„Bože..." 

„To nic jsem v pohodě." Zatočila jsem se kolem své osy 

„Čistá a zdravá." 

„Fajn." Pořád mi nevěří, prostě máma.

„Kde je ten malej uragán?" ptám se při tom, když kradu mamce z misky jablko 

„U nějaký kamarádky, prej ji i přivezou domu a nejez mi ty jablka." 

„Fajn, jdu do pokoje. I se svým jablkem" 

„Mazej!" směje se a hází po mě druhý „

Do večeře mi nechoď na oči." 

„Rozkaz."

V pokoji padám do postele a beru si svůj notebook. Projíždím Facebook, spousty nových lidí mi poslalo žádost, ale nejvíc mě zarazí video u kterého je označeno moje jméno. Je tam natočená celá ta eskapáda z jídelny. Najednou to na mě všechno dopadlo, to že jsem musela mezi úplně neznámý druh a nevím, komu můžu věřit. Připadám si sama. Potřebuju si vyčistit hlavu a protáhnout křídla. Tak jsem se převlíkla do riflí a sportovní podprsenku. Tohle nejsou pohádky, prostě si nechci rozhrnout tričko a žádný oblečení není uzpůsobeno na velká křídla trčící ze zad.

Můžu být jen ráda, že bydlím v pokoji, co má hned vedle okna strom který se dá snadno použít jako možnost utéct pryč, bez toho aby to někdo věděl. Jediný co si sebou beru, jsou dvě jablka, co si schovávám do kapes od mikiny. Musím jít na místo, kde mě nikdo neuvidí a kde budu mít klid. Jdu lesem a šplhám až na samý vrch lesem porostlého kopce, ale ani tu má cesta nekončí, pořád postupuji hloub a hloub (nebo víš a víš O.o) . Cestou jsem si zpívala When I am alone .Ironie jak se ta písnička dost podobá situaci.

Když po hodině děsivý cesty tmavým lesem, který mě kupodivu uklidňoval, jsem se konečně dostala na své oblíbené místo. Mýtina uprostřed lesa bez lidí a zvířat, pokrytá měkkým zeleným mechem, byla tu stále stejná jako bych ji nikdy neopustila. Sundala jsem si boty a šla po tom měkoučkým mechu přímo do prostřed té krásy. I když stále svítilo slunce, stejně jsem si představovala jak krásné to tu muže být, když svítí hvězdy, jenž tolik miluji. Sedla jsem si a sundala si mikinu. ještě že je pořád takové teplo nevím, jak to budu dělat, až přijde sníh.

Konečně jsem po tak dlouhé době mohla být zase sama sebou, oříškové oči se změnili na zlaté, a díky mírnému tlaku a svědění v oblasti lopatek jsem poznala, že i mé křídla se dostávají na povrch. Mé předtím krátké barevné vlasy byli zase hnědé a dlouhé. Uhlově černá křídla s občasným blankytně bílím pírkem. Musím vypadat opravdu zvláštně i na anděla.

Někdy mě hodně zajímá můj původ, ale nikde o andělech moc nezmiňuje, ale i to málo z jiných bestiářů mi postačilo na to, abych se o sobě dozvěděla pár podstatností.

V klidu jsem si jednala jablko a najednou jsem uslyšela zašustění, myslela jsem, že budu mít zástavu srdce. Zahlídla jsem pár jantarově svítících očí a stříbřitě šedou srst. I kdyby to by to byl vlkodlak a měl ten nejlepší zrak na světě, nemohl by mi vidět do tváře a podle toho poznat kdo jsem.

Jedno máchnutí křídlem a byla jsem nad stromy, jen mě mrzí, že jsem tam musela nechat položené to jablko, přece jen by se mi do ruky nevešlo. Ale co teď jako mám dělat, jestli to byl vlk, uletěla jsem zbytečně, ale jestli to je vlkodlak, což je dost možný, zpátky nemůžu, nikdo nesmí vědět, kdo jsem. Jediný co mi zbývá je si někde obout aspoň boty, když už nic jiného. Našla jsem si hodně tlustou a vysoko položenou větev kde jsem se obula a snědla zbylé jablko, ovázala si mikinu kolem pasu a jediný co jsem mohla dělat, tak se prolétávat po okolím. Bylo to osvobozující, ale všechno musí jednou skončit, měla bych se vrátit domů.

Našla jsem místo, nacházející se sice blíž k lidem, ale pořád né tolik abych mě někdo mohl vidět. Když už jsem zase byla obyčejnou holkou s hnědýma očima, ale pořád s dlouhými hnědými vlasy, musela jsem si vlasy dát pod mikinu, aby to nebylo tolik nápadný, kdybych náhodou někoho známého potkala. Doma si je musím zase zkrátit...

Zpátky do pokoje to bylo těžší, než se zdálo, holt jsem asi vyšla ze cviku. První co mě zarazilo, byla kniha a na ní vzkaz. „Tohle jsem našla na prahu, bylo na tom tvoje jméno, až se vrátíš, přijď na večeři. Máma." To si zas vyslechnu. Podívám se na hodiny, že jsem venku byla jen dvě hodiny a večeři stíhám úplně natěsno. Mám hold štěstí. Ale co to může být za knihu

***Pohled neznámého***

Nesnáším svůj život, pořád se stěhuji k jiným pěstounům, kvůli tomu samému problému. Ale odsud se už jinam nedostanu, našili mě mezi stejně zvláštní típky. Být vlkodlakem je celkem zvláštní a teď prý patřím do „smečky"... ani náhodou. Aspoň že bydlíme blízko lesa. Na to že tam chodím tak často si, alespoň zvykli.

Slyšel jsem kroky a pak chroupání jako by někdo jedl jablko, nedalo mi to a proměnil jsem se na vlka, nikdo nemusí vědět, že se tu toulám. Chtěl jsem vidět toho blázna, co z města půjde tak hluboko do lesa.Ani za boha by mě nenapadlo, že tam uvidím sedět holku, okřídlenou holku jen v podprsence.Chtěl jsem jít blíž a vidět jí do obličeje, jenže jsem udělal příliš moc hluku a ona si mě všimla. Neviděl jsem jí do obličeje, ale ty krásné zlaté oči mě uhranuli. Než jsem si jí mohl prohlídnout do detailu, posbírala svoje věci bez toho,aby ode mě odtrhla zrak, máchla křídly a zmizela. Jediné co po ní zůstalo, bylo nakouslé jablko. Bylo to děsivé i nádherné... 

*Tak Jsem napsala další díl :3 1255 slov :3**

**Napište mi váš názor a dejte vote**
Bye :*