Dokonale perfektní

Kapitola první | Ranní rutina ✓

O šest měsíců dříve...

Klasika. V posteli jsem se převalovala jako šílená, občas mi uteklo naštvané zamručení. Noční můry už tu byly zase.

„Děláš to špatně! Špatně, špatně!"

„Ale mami, dneska už trénink stačil. Chtěla bych jít taky ven. I Dancer je unavený."

V očích se zrcadlilo opatrné naštvání. Při pohledu na mou přepjatou matku s bičíkem v ruce bych si totiž nic jiného než "opatrné naštvání" nedovolila. Její ledově modré oči, blond vlasy, věčně stažené do pevného drdolu a přísně působící výraz. Jen málo lidí s ní chtělo mít něco společného, tedy až na mě. Já toho s ní musela mít společného hodně.

„Ven můžeš, až to bude dokonalé. Dancer je naprosto v pořádku. Takže znovu a lépe. Ať kouká přidat a ty víc prošlápni paty!"

Hudba opět zarezonovala teplým letním vzduchem a já musela kousnout do spodního rtu, abych nenadávala. Hřebec dostal pobídku ke klusu. Poslechl, ale na protest lehce pohodil hlavou.

„Přitáhni otěže."

„Mám přitaženo dost!"

„Říkám přitáhnout!"

Zatáhla jsem víc k sobě. Šlo dobře poznat, že to bylo zbytečně moc a kůň tiše trpěl v diskomfortu. Nicméně krk měl sbalený o dost víc než minule, což matka považovala za pokrok. Jeho pružné tělo neklidně postupovalo vpřed a vypadalo to, že hodlal každou chvilku dát svou nespokojenost najevo.

„Promiň, chlapče. Za odměnu pak dostaneš jablko."

Opakovaný pokus o piruetu, ve snaze udělat opravdu co nejmenší kolečko. Dokonale, bezchybně, s perfektním sedem. Dancer ale místo toho začal nespokojeně poskakovat a tahat za otěže. Býval hodný, ani mouše by neublížil. Ale dlouhé tréninky mé matky na něj byly prostě moc. Udidlo se pralo se stoličkami a jeho otevřená huba s vyplazeným jazykem tomu zrovna moc nepřidávala.

„Dej mu bičíkem! Tohle si nesmí dovolit!"

Její nepříjemný hlas zněl po celé jízdárně. Pokusy hřebce usměrnit jakkoliv jinak nevycházely. Jakmile otěže trochu polevily, přidal skoro do cvalu. Pohazoval hlavou, vykopával. Prostě se pokoušel zbavit nepříjemného tlaku ze všech stran.

„Dělej!" zopakovala.

„Nedám! No, nedám! Vždyť ani není za co vlastně!"

„Monno! Okamžitě!" zasyčela dotyčná a hbitě popadla grošákovy otěže.

Jakmile ho zastavila, hodlala to udělat sama. Bylo mi jasné, že by Dancera ve vzteku sešvihala klidně i do krve. Zbývalo jediné možné řešení; dát hřebci ostrou pobídku. Matce se vysekl a honem pokračoval ven z jízdárny. Lepší, abych dostala trest já, než aby to schytal on.

Má hlava, díky pár prudkým pohybům, přistála na rohu nočního stolku. Nálada okamžitě sražená pod bod mrazu a to nejenom díky bolesti, pulzující směrem od onoho zasaženého spánku. Takové vzpomínky jednoho vážně ničily. Bohužel, tahle zdaleka nebyla nejhorší. Radši jsem se rozhlédla kolem, ranní světlo prosvítalo oknem do pokoje a tvořilo napříč šedým kobercem pošmourný pruh světla. Budík, hozený ledabyle mezi polštáři, zatím tiše blikal a ukazoval 6:14.

„Bezva. Za minutu by začal zvonit."

Na ranní tréninky si už někdo jako já sice dávno zvykl, ale i tak. Nesnášela jsem vstávat brzy.