Dokonale perfektní

Kapitola dvacátá sedmá | Mešťačka ✓

Dusot kopyt přehlušoval vše ostatní. S Graciem se něco stalo; měl v sobě ještě mnohem víc síly a nespoutatelné touhy po rychlosti než dřív. Od první sekundy, co jsem ho Chrisovi ukradla a pobídla ho vstříc divočině, mi vyrážel dech. Jestli dělalo problémy ho udržet dřív, tak teď už rozhodně.

Plašil se. Cítil, že směl. Že ho ta slabá dívka nedokázala udržet. Mohl za to stres. Stromy se míhaly kolem a já snad už jen čekala, kdy mě některý z nich smete. Gracio nadšeně stíhal Trezzura, toužil běžet rychleji. I přes špatný terén neustále přidával. Nezbývalo, než koleny pevně svírat to hrozné westernové sedlo a pokoušet se vydržet tak moc v klidu, jak jen to šlo.

Bohužel, vraník opodál měl spousty energie. Jeho mohutné, silné tělo razilo kupředu, zahalené prameny husté hřívy. V těch momentech byl naprosto dechberoucí. Působil jako ztělesnění svobody. Jako divoký kůň plný žáru v srdci. Možná právě tím se snažil zůstat celé ty roky alespoň uvnitř.

Louka. Les v mžiku zmizel. Začínaly rozlehlé pláně. Naneštěstí přesně to Gracio potřeboval, aby získal druhý dech. Pohodil hlavou a pár cvalovými kroky se přiblížil k vraníkovi, který si nás ale vůbec nevšímal. Hnědák z toho všeho měl ohromnou zábavu.

Velmi blízko před námi začínal svah. Žaludkem projela vlna stresu – kam tahle louka mohla vést? Cítila jsem, jak hnědák trhnul celým tělem doleva, po směru, kudy se ubíral Trezzie. Toužil si hrát – celý on. Přitiskl uši k hlavě a vzdorovitě zabojoval s tlakem udidla, které ho táhlo jinam. Zabolely mě dlaně a do tváří se nahrnula horkost.

Ze vzteku jsem cukla otěžemi zpět ještě několikrát, což ale způsobilo jen poměrně děsivou, neočekávanou reakci; Gracio ostře zabočil. To vraníka vyděsilo a místo, aby zpomalil, přidal ještě víc. Oči se mi hrůzou přivíraly. Nepřicházelo v úvahu koně zklidnit stočením na kruh. Následoval Trezzura. A Svah přicházel. Na pár sekund se naskytl pohled k nádhernému jezeru se skalami a vodopádem. Přesně tam louka vedla. Nebyla odtamtud cesta pryč, šlo o malé údolí. Tam bychom zastavit museli!

Odhodlaně jsem nadechla svěží vzduch a znovu zkusila co nejpevněji přitlačit nohy k sedlu. Pak to přišlo – Gracio neřízeným cvalem vyrazil z kopce. Něco jsem udělala špatně. Asi za to mohly upocené ruce a nezvyk sedět ve westernu nebo dost možná slabost z šoku. Mé tělo ztrácelo rovnováhu. Svět okolo se rychle ztrácel.

Pád mnou projel jako nárazová vlna, která pohltila vše kolem. Zaznělo křupnutí helmy. Tráva. Mokrá tráva a písek. A ticho. Dusot kopyt mizel, koňské oddechování spolu s ním. Existovalo jen brnění a tlukot srdce.

„Monn! Monn, dýchej!"

Co říkal? Další nárazová vlna. Společně s ní mé hrdlo pohltil mohutný kašel. Ušními bubínky procházelo nesnesitelné pískání a hučení. Ten člověk mě posadil a rozepnul helmu. V tuhle chvíli jsem začala vnímat ostrou bolest hlavy a hned potom i sebe samu.

„Bože," vyšlo z úst samovolně s pokusem o nádech.

„Klid, hlavně dýchej."

Kašel pomalu ustupoval, zato vidění příliš dobře nefungovalo. Ona barevná šmouha byl... kdo to byl? Rančer?

„Thomasi – "

„Musíš si stoupnout. Potřebuju vědět, že nemusim volat záchranku."

Vzhledem k tomu, že já v tomhle stavu ještě nedokázala reagovat, nezbývalo mu, než mé tělo opatrně podepřít a postavit sám. Kupodivu nic nebolelo.