Dokonale perfektní

Kapitola šedesátá třetí | Od toho tátové jsou ✓

Bylo mi Chrise líto. Náhle jsem k němu cítila cosi osobnějšího a hlubšího. Spojovala nás podobná bolest – i mně chyběli rodiče, ač jinak. Nezajímalo mě, co Amanda říkala; chtěla jsem si o něm udělat obrázek sama a co víc, chtěla jsem mu věřit. Nepřipadal mi tak špatný, jak všichni říkali. Po tom všem, co se mezi námi stalo, jsem pomalu začínali vnímat jeden druhého jinak. Stačilo komunikovat.

Nepřestávala jsem nad tím přemýšlet ani následujícího dne na vyjížďce. Popadané šišky křupaly pod Hvězdinými kopyty, kolem se vznášela už známá nasládlá vůně borovicového lesa. Oba koně maličko nervózně pozorovali stíny stromů, občas pozastavili a zahleděli se kamsi do dálky. Porost končil za pár desítek metrů, nahrazovala ho skála, za níž se třpytila prosluněná hladina jednoho z místních jezer, kde jsme zastavovali onoho osudného dne při hledání vraníka.

Jezero dole v údolí vypadalo nádherně. I Thomas ho sledoval. Dnes jsme příliš nemluvili – vyjížďka sice byla plánovaná, ale jako kdybychom se oba nyní pohybovali kdesi ve vlastním světě, zahlcení svými osobními problémy. Já se zabývala Chrisem a on... dala bych ruku do ohně za to, že jemu na mysli vězela Amanda.

Jakmile jsem seskočila, Hvězda do mě kontrolně strčila sametovým čumákem a poté se vydala za rančerovým vraníkem – Orionem – aby si mohli pohrát.

„Dnes ráno jsme se zdravily s Taniou... nepřipadala mi veselá. Je v pohodě?"

Thomas mlčel; jasně, že mlčel. Já to řekla schválně, samozřejmě. Zajímalo mě, jak odpoví. Nepřipadalo mi správné, že jí vztah s Fynnem tolik vyčítal, ač opět – co mi bylo do toho.

„Tania? Jo... asi jo," odpověděl nakonec polohlasně, „dneska musí hlídat Melitu, to proto asi ta špatná nálada."

„Život ve velké rodině je někdy komplikovaný, co?"

Oba jsme po chvíli usedli na zem, skála byla suchá a teplá. Netušila jsem, co se mnou chtěl vlastně Thomas probrat, ale zajímalo mě to. Nejspíš opět něco ohledně vraníka. Kdyby tak věděl, že jsme se s Trezziem dvakrát vykradli na vyjížďku.

„Povídej mi o tom," pousmál se a hlas mu poněkud ztěžknul, „ale jako táta tu rodinu musíš zajišťovat, takže... si prostě zvykneš, co k tomu dodat. Chce to cvik."

Přikývla jsem, ale zničehonic mi v hlavě vyskákaly další otázky. Thomas byl první, s kým já dostala možnost o něčem takovém mluvit. Vybavily se mi vzpomínky na mé roky s matkou a na to, jak málo jsem toho věděla o mužích a otcovství obecně. Bylo to bolavé téma, to nejbolavější. Snažila jsem se to v sobě potlačovat od chvíle, kdy mě zasáhla Greenovic domácí, rodinná atmosféra. Marně.

„Thomasi?"

„Ano, Monn?" pověděl měkce, snad schválně dával najevo, že jsem mu mohla věřit.

„Já... jaké to bylo?"

Ta jeho poklidná, až tajemná aura ho neopouštěla, zíral do údolí: „Co?"

S trochu posmutnělým úšklebkem jsem kmitla očima k zemi, abych vůbec dokázala zformulovat pocity do slov a z těch hned poté utvořit větu: „Nevím. To, myslím rodičovství. Já si dlouho myslela, že... no, je to směšný, ale... myslela jsem, že chlapi svoje děti rádi nemají, že je to tak v každé rodině, chápeš. Že chlapi nemají cit, že nebrečíte a takové hlouposti... jaké to bylo s dětmi slavit narozeniny? Jaké to je být... táta? Jací vy jste ke svým dětem? Já to fakt... neumím si to představit."

Sotva jsem to dořekla, už jsem toho litovala. Osobní otázka, příliš osobní. Ale na druhou stranu jsem se toužila zeptat už delší dobu. Navíc, kovboj měl osobní narážky v jednom kuse. Podobně co s Chrisem, i mě a rančera po tom všem pojilo jisté pouto. Osobní otázky přicházely samy, přirozeně.