Dokonale perfektní

Kapitola osmdesátá první | Ujištění ✓

Stála jsem tam a vdechovala Chrisův osobitý parfém jako ujištění, že alespoň něco bylo stále v pořádku. Ochraňoval mě. Přesně tak, jak slíbil. Palcem pomalu přejížděl po levém rameni sem a tam, stále ve střehu čekal na první viditelné příchozí. Na mém jazyku zelo sucho a odporné, hořké slano, oči pálily od nekonečného vystrašeného pláče vedoucího až ke konečnému vyčerpání a neschopnosti pokračovat.

Foukl vítr, i ten mě vylekal. Šok ohledně Thomase příliš narušil již tak pošramocenou psychiku, křehkou přibližně jako mnohokrát rozbitý a zase zpět slepovaný porcelán. Kdyby nebylo Chrise, nevím, co bych dělala. Podobně jako Trezzuro mou osobu, já nyní měla jeho místo vlastního mozku. Chtěla jsem něco říct, ale ta podivná nevolnost mi to nedovolila. V žaludku šimralo, roztřesené kotníky zvláštně brněly, nutily člověka neustále přešlapovat a udržovat nohy střídavě zvednuté.

Copak Thomas vážně mohl být můj otec? Mé ruce držely pevně přitisknuté k tělu. Chris zkusil jednu z nich chytit, rozetnout pevně zaťatou pěst, já nechtěla. Celý svět nyní působil nebezpečné, jako hodně nepřátelské místo, kde nikdo nemohl dlouho přežít ve zdraví. Už tak působil dřív, ale teprve dnes jsem se ohledně toho rozhodla definitivně.

Když zazněly kroky, mozek zareagoval jako kdyby přijížděl nepřátelský tank. Opět jsem rychle schovala obličej do Chrisova trička, v domnění, že tam přeci, logicky, bylo bezpečno. Bohužel, teorie "když nevidíš nebezpečí, nebezpečí nevidí tebe", fungovala pouze jednostraně.

„Ahoj, Chrisi," pozdravil dotyčný.

„Hele, Thomasi, jsi můj šéf. Takže ve vší slušnosti. Prosím, nemohl bys teď jít pryč? Monn asi potřebuje zůstat jen se mnou," pronesl můj ochránce ve snaze co nejvíce utlumit naléhavost a agresivitu v hlase.

„Dost bychom ji potřebovali v kuchyni."

„Fakt? A to myslíš, že je dobrej nápad? Teď? Podívej na ni, ježiši. Víš co? Klidně mě vyhoď. Ale sakra, dej mojí holce pokoj!"

„Tak ať," povzdechl si Thomas, „ať přijde, až... kdy chce."

Já ještě dobrou chvíli po tom, co odešel, nedokázala kamkoliv pohlédnout. Vždycky, když mi dřív někdo udělal něco přespříliš traumatizujícího, jsem se z toho dokázala probrat sama. Ale tentokrát ne. Nešlo to. Nijak. Tak nejspíš takhle přepínali Trezzura. Ublížili mu natolik, až prostě pocitově vypnul, duševně raději odešel jinam, vlastně vnitřně téměř neexistoval. A pak, když přepnul znovu a přišel k sobě, veškerá prožitá traumata nárazově ucítil. Takový kůň musel trpět, ať už v jednom či v druhém stavu.

Chris mnou mírně zatřásl. Nečekal odpověď, spíš fyzickou reakci.

„Monny?" pokusil se o mírný úsměv.

Pláčem prosolené hlasivky kupodivu dokázaly pár slov: „Jak jsi mi řekl?"

„No," zamrkal rozveseleně, „Monny."

„Monny," zopakovala jsem po něm, „tohle já chtěla slýchat od... dřív."

Ono oslovení nešlo na jazyk. Bella, Isabella, matka, paní Chambersová, na tom nezáleželo. Šokovaný mozek nyní zrovna netoužil přiznávat existenci mých rodičů.

„Monny!" pokračoval v usmívání, šťastný, že jsem konečně pořádně promluvila, „půjdem jinam. Spolu. Jo?"

Já nepatrně přikývla a s pohledem vraženým do země ho následovala. Mířili jsme k němu do pokoje. Na jediné zcela bezpečné místo tady. Usedli jsme na postel a on mě vzal kolem ramen, teplo jeho těla uklidňovalo, znamenalo v tu chvíli ten největší dar.