Night love or nightmare?

2.kapitola

Bree

Začali se ozývat první tóny písničky If I lose myself od OneRepublic, hlásající, že už je čas vstávat. Natáhla jsem se po telefonu, který ležel na nočním stolku a písničku jediným stisknutím utla.

,,Ještě ne.“ zahučela jsem a přetáhla si přes hlavu přikrývku. Myšlenky se mi zatoulaly k dnešnímu programu.

Od rána práce a večer. Koncert. Jak moc jsem se na tenhle den těšila. Konečně uvidím své vzory a idoly. Hrdiny, kteří jednou písničkou ovládli svět. Coldplay. Miluju je. Strašně moc. A předskokan? Nikdo jiný než úžasný Ed Sheeran. Ten je taky fajn, ale na Coldplay nemá nikdo.

A už jenom při pomyšlení na koncert se mi v břiše zatřepotalo milion motýlků a měla jsem chuť pištět a skákat jako puberťačka. Ale nejsem na tak nevyzrálé úrovni. Přece jenom mi je dvacet. Skoro jednadvacet.

,,Bree!“ ozvalo se hlasité zakřičení. ,,Vstávej nebo přijdeš pozdě.“

Se zaskučením, ale s širokým úsměvem jsem ze sebe stáhla přikrývku a vzala si věci na ranní hygienu. Zalezla jsem do koupelny, kde jsem se vysprchovala, učesala a nalíčila a pak se nasoukala do úzkých džínsů a volného trika. Děkovala jsem bohu, že se do uniforem musíme převlíkat až v práci. Nezvládla bych cestu autobusem v té křiklavé žluté blůzce, oznamující jak mém jméno, tak i to, že jim vždy se vším vyhovím. A to pracuji ve Starbucksu.

Sešla jsem do kuchyně, kde už seděl můj starší bratr.

,,Čau Louisi. Harry, ráda tě zase vidím.“ řekla jsem s širokým úsměvem, když jsem si všimla kudrnaté osoby sedící vedle mého bratra a držící ho za ruku.

,,Ahoj Bree. Jak se máš?“ zeptal se Harry a odhodil si vlasy, které mu padali do očí. Pokrčila jsem rameny.

,,Pořád při starým. Pořád mám tu debilní práci, kterou nesnáším a blbýho staršího bráchu, kterýho zbožňuju. A on to doufám ví.“ řekla jsem, přešla k němu a objala ho.

,,Chceš svést do práce, co?“ zasmál se.

,,Chytrý kluk. Tak?“ Povzdechl si.

,,Fajn.“ řekl a pokrčil rameny. Na chvíli jsem se otočila, abych si dala vařit kafe a jakmile jsem se otočila zpátky, co nevidím. Už zase v sobě byli. Teda, ne doslova v sobě. Opět se líbali, jako tomu bylo posledních pár měsíců. Jako by z nich ta zamilovanost nikdy neopadla.

,,Ehm, ještě jsem nesnídala a ráda bych to napravila. Což ale nebude možné pokud se na to budu dál dívat.“ řekla jsem jízlivě, vzala si hrnek s kafem a z lednice jogurt a namířila si to do obýváku. Ještě jsem slyšela jejich smích a Louisovo hlasité ,,Nezáviď!“ než jsem zmizela v útrobách pokoje. Sedla jsem si na gauč a pustila si televizi.

,,Policie dnes ráno našla další tělo. Domnívají se, že patří jisté Madison Boyle. Byla pohozena v kontejneru, v ulici Brisdown Street. U těla byli stejné znaky jako u předchozích obětí. Tělo bez jediné kapky krve a u ní pohozený zakrvácený kapesník s písmeny ZM. Co znamená ZM? Jsou to nějaké zkratky pro místní gang? Nebo iniciály onoho masového vraha? Jakmile se dozvíme víc, budeme vás okamžitě informovat.“

Reportérka měla po celou dobu kamennou tvář. Nedivila jsem se jí.

Už víc jak měsíc zužují naše město vraždy. Vždy se najde tělo bez krve. Ženské tělo. Zatím nikdy se nestalo, že by to byl muž. Tipovala jsem, že v takhle zapadlých uličkách, o kterých jsem v životě neslyšela, mohli být jenom nějaké šlapky, ale i tak to bylo hrozné.