Pro začátek řekněme, že Peter Terry byl závislý na heroinu.
Kamarádili jsme se na vysoké škole a naše přátelství pokračovalo, i když jsem absolvoval. Mluvím jen o sobě. Peter odešel ze školy po dvou letech, co ani neředil. Když jsem se odstěhoval z koleje do malého bytu, už jsme se tolik nevídali. Občas jsme si psali online (před Facebookem byl jednoznačným hitem AIM). Stávalo se, že i pět týdnů nebyl online. Nedělalo mi to starosti. Byl to nespolehlivý závislák, takže jsem došel k tomu, že se o mě přestal zajímat. Jeden večer jsem ale viděl, jak se přihlásil. Než jsem mu stihl napsat, poslal mi zprávu.
„Davide, kámo, musíme si promluvit.“
Tehdy mi poprvé pověděl o Domu bez konce. Říkalo se mu tak, protože ho nikdo nedokázal projít celý. Pravidla byla jednoduchá a zněla jako klišé: projděte celý a vyhráli jste 500 dolarů. Dům se nacházel mimo město, asi šest kilometrů od mého bydliště, a bylo v něm devět místností. Peter se očividně pokusil dům projít, ale nedokázal to. Byl závislý na heroinu a nevím na jakých dalších sračkách, takže jsem usoudil, že z něj drogy udělaly trosku a vyděsil se kresleného ducha nebo něčeho takového. Řekl mi, že dojít až na konec nedokáže nikdo. To mi přišlo zvláštní.
Nevěřil jsem mu. Nakonec jsem mu řekl, že se na ten dům zajedu příštího dne podívat. I když se mě snažil přesvědčit o opaku, 500 dolarů znělo až příliš dobře na to, aby to byla pravda. Musel jsem jet. Následujícího večera jsem vyrazil.
Když jsem přijel, okamžitě jsem si na té stavbě všiml něčeho nezvyklého. Viděli nebo četli jste někdy něco, co nemělo působit děsivě, ale z nějakého důvodu vám po zádech přeběhl mráz? Vykročil jsem k domu a nepříjemný pocit zesílil, když jsem otevřel dveře.
Vstoupil jsem, srdce mi zpomalilo a já vydal vzdech úlevy. Místnost vypadala jako obyčejná hotelová hala vyzdobená k halloweenu. Namísto recepčního tam stála cedule: „Pokoj číslo 1 – tudy. Dalších osm následuje. Pokud dojdete až na konec, získáváte odměnu.“ Zasmál jsem se a vykročil k prvnímu pokoji.
První místnost byla k smíchu. Výzdoba připomínala halloweenské dekorace v supermarketu. Všude bylo plno duchů z prostěradel a robotických zombie, které vrčely, když jste kolem nich prošli. Na druhém konci byl východ – to byly jediné dveře kromě těch, kterými jsem vstoupil. Vymotal jsem se z umělých pavučin a zamířil k druhé místnosti.
Když jsem otevřel dveře, přivítala mě mlha. Po technické stránce působil druhý pokoj daleko lépe. Nejen, že tam byl přístroj na umělou mlhu, ale ze stropu visel a poletoval tu netopýr. Děsivé. Někde v místnosti hrála i halloweenská hudba jako z výprodeje. Neviděl jsem stereo, ale někde musely být reproduktory. Překročil jsem několik krys na baterky, které jezdily sem a tam, a s nádechem přešel k další místnosti.
Sáhl jsem na kliku a srdce mi spadlo do kalhot. Nechtělo se mi otevřít dveře. Pocit hrůzy mě zasáhl tak těžce, že jsem sotva dokázal přemýšlet. Po několika okamžicích děsu se mě zmocnilo logické uvažování, hodil jsem strach za hlavu a vstoupil do další místnosti.
Ve třetím pokoji se všechno začalo měnit.
Na první pohled vypadal jako obyčejná místnost. Uprostřed dřevem vykládané podlahy stála židle. Jediná lampa v rohu nedokázala pokoj dobře osvětlit. Vrhala několik stínů na podlahu a stěny. A to bylo zvláštní. Stíny, ne stín.
Kromě stínu židle tam byly další. Sotva jsem vkročil do místnosti, pohltil mě děs. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Bezmyšlenkovitě jsem se pokusil otevřít dveře, kterými jsem vstoupil. Byly zamčené z druhé strany.
