Realita či sen ?/ ÚPRAVA/

33.Ashley-Usměv

Už jí odpojují, proč ten počítač na, který je stále napojená pořád pípá?
Moment.

Nepohla.

Prstem???!

"Né stůjte!!''Zařvu tak moc, že se všichni přítomní zleknou.
"Ona se hýbe, zapojte jí zpátky!" Doktoři se bezradně podívají na sestřičky a sestřičky na doktory.
"Pane, to není možné." Prohodí první doktor a Nikol mezitím mrkne.

I tep se jí začne znova zvedat. Všichni začnou zmatkovat, ani nevím kdy, ale zavolají ochranku, která nás všechny vyvede do čekárny.

"To není možné.. Ona ..." A rozbrečím se. Vážně, těch 30 dní, bez dne kdy jsem se jí přiznal, jsem nebrečel. Ani jedna slza. ANI JEDNA! A teď tu sedím, jako hromádka neštěstí a brečím.

Ani nad ničím nepřemýšlím, jen myslím na život bez mé Nikol..

Pche co to říkám, bez ní by to už nebyl život.

Rozzrazí se dveře a já poznám, že to je ten doktor, co ji dnes měl odpojit. Rychle k němu doběhnu, zároveň s Nikolčinou mamkou.
"Tak co ? " Vyhrkneme najednou, normálně bych se tomu i zasmál..

Doktor se tváří jako by nám šel říct, že umř-. Přeruší mě jeho hlas.
"Nevím jak to, ale stal se zázrak. Nikol se probírá."

V tu chvíli se mu na férovku složím k nohám. Prostě mi odejdou všechny síly a já před ním klečím a mumlám nesrozumitelné věty.

"Ona... Teď.. Vzbudit..Žít.. Se mnou.. Beze mě.. Jedno.. Hlavně, že žít .."

Ucítím lehké pohlazení po zádech, ohlédnu se, uplakaná šťastná matka Nikol.

"Ashley měl by jsi se jít vyspat, dnes nás k ní nepustí, až zítra. Kdy naposled si pořádně spal, hm?!!" Pousměji se, už vím po kom Nickey je.

"Pavli, děkuji za starost ale já bych teď ani neusnul. Proboha.. Vždyť nám teď konečně oznámil, že žije a vzbudí se!" Začnu skákat, řvát, smát se, tančit vítězný taneček..

Zbytek kapely se ke mně přidá.

I Pavla .

"Ehm ehm" Uslyšíme odkašlání doktora. "Ale nebude to tak růžové, bude mít dlouhodobé následky po té nehodě ... A docela vážné. "

Úsměv mi na rtech zmrzne.

Do háje.