Do You Remeber...? |N.H.√

6.Vyznanání

          Pamatuješ na náš začátek?

-
"

A nechceš ji být ty?" Na tváři se mi usadil laškovný úsměv. Věřil jsem si.
                                   -

Vici,

Tenhle den jsi sama nazvala jako den, kdy ti smůla začala nosit štěstí.  Stál jsem na proti tobě a koukal na tebe.

Věřil jsem si jako nikdy víc. Věděl jsem, že i přes to,že se známe tak krátce,tak o sobě víme vše dokonale a oboum to přijde jako celý život.

Řekl jsem to,co jsem chtěl říct již od té doby,cos poprvé vešla do toho Starbucks.

Tvůj obličej vystřídal snad všechny pocity,co mohl. Překvapení,naštvanost,mrzutost,zamilovanost a mnoho dalšího.

Ale jeden z nich ten,na kterém se ty mimiky zastavily byla zamilovanost. Čistá zamilovanost a myslím,že i slepý by jí viděl.

Tvoje oči zářily,větší jiskry jsem v životě nikde neviděl.

"Myslíš,že bych mohla mít takové štěstí? Já mám většinou smůlu." Řekla jsi červená jako to nejčervenější rajčátko a sklopila svůj stydlivý pohled k zemi.

"Když už tě ta tvoje "smůla" dovedla až ke mně,tak to asi bude něco,co ti nosí štěstí... I když to zní absurdně , podívej se na to. " Zamyslela ses s pohledem upřeným k zemi a červenýma tvářičkami. Já už nevydržel,zvedl jsem ti lehce hlavu za bradu,a přinutil tě tak se podívat na mě. A když ses nadechla,abys něco řekla,tak jsem tě předběhl. Přilepil jsem svoje rty na ty tvé,tak jako se to stalo již párkrát před tím,ale dnes to bylo jiné.  Teď jsem to začal brát jako začátek něčeho dokonalého.

To,jsem ale ani zdaleka netušil,jaký konec nás potká. Mělo to skončit jinak. Vše. Možná,kdyby jsmr jinak začali,jinak skončíme.

A když jsi začala spolupracovat,tak jsem se snad roztekl. Začal můj vztah s dívkou,která mě osilnila hned z prvního pohledu.

Líbali jsme se,dokud to bylo možné.

"Budu to brát jako ano."

"To jsem ráda." Přijala jsi od mne růži,jenž jsem stále svíral v ruce. Naposledy jsi  mě políbila a se slovy, pak napíšu, můj příteli odešla.

A já zůstal stát v parku s opuchlými rty sledujíc odcházející siuletu mé drahé,ale to mi ani v nejmenším nevadilo. Nejdůležitější bylo,že jsem byl šťastný,zamilovaný a odhodlán. V ten moment,kdy ses na rohy, odkud na tebe bylo vidět na mě naposledy otočila a když jsi zjistila, že tam stale stojím skolpila zrak a raději popoběhla, jsem si uvědomil, že já, Niall Horan jsem objevil svou pravou, osudovou lásku. A to ve třiadvaceti letech. Někdo ji hledá do svých šedesáti,já ji mám nyní.

Proto musíš chápat mé vyhoření, ve kterém se nacházím od té doby,cos odešla.  Nikdy bych neřekl,že  budu  někdy tak na dně.

A to slovo ANO byla možná osudová chyba,jenž se nikdy neměla stát. Alespoň takhle jsi mi to řekla. Ale já vím,že to tak není.

Stále mi hlavou běhá jedná myšlenka. Vzpomeneš si vůbec někdy na to,co jsme prožili? Vždyť to bylo pět let tvého života. To nemůžeš jen tak zahodit.

Victorie,zlato, psal bych dál,ale nestíhám do práce.

Musím letět. Přesně jako ty kdysi,ale v jiném slova smyslu,já z našeho bytu neodcházím na vždy, já jdu jen do práce,zato ty už pravděpodobně nikdy večer utahaná neskočíš do naší postele,kvuli které jsme se při jejím nákupu tak pohádali. A taky pravděpodobně už nikdy neuvidíš, jak vypadá provizorní pokoj pro naše miminko. A fotky z poličky už taky nebudou nikdy nahrazeny novějšíma.

Snad ti tenhle dopis dojde ještě dnes,byl bych rád. Miluju tě. Stále. A omlouvám se za vše,ale hlavně za tvůj promarněný čas se mnou.