Do You Remeber...? |N.H.√

8. Moje slunce

Pamatuješ na mou rodinu?
-

Nervozně jsem vytáčel číslo svého bratra- osoby, díky které si myslím, že mé dětství bylo hrozné.

Vyzvánění se ozvalo celkem třikrát, než se přišilo a já se strachem uskočil hlavou od mobilu. Bál jsem se toho,co přijde.

"Nialle!" V překvapení jsem otevřel pusu a podíval se na tebe, přičemž jsi mi naznačila, že mám dát hovor nahlas. Udělal jsem to a položil jej na stolek před námi. Můj bratr měl veselý hlas, jako bychom spolu mluvili každý den. Vůbec to nevypadalo, že se slyšíme po pár letech poprvé.

"Ahoj," špitl jsem tiše a oba jsme s nedočkavě koukali.

"Jsem, rád že ses ozval. Já vím, že mě nemusíš,ale chci, abys věděl, že mě to mrzí. Nikdy jsem nechtěl,abychom měli takový vzath, co máme. Víš, já tě mám strašně rád. A i když jsem to nikdy nedával najevo, jsem rád, že jsi můj bratr." Vydechl Greg a bylo slyšet, že to myslí vážně. Měl jsem na krajíčku a tobě se již rojily slzy z tvých krásných oček.

"Teď bych neměla poslouchat. Počkám v kuchyni," naznačila jsi ústy a zmizela za dveřmi.

Mlčel jsem a druhá linka byla také tichá. Bylo slyšet pouze naše vydechovaní.

"Před měsícem se mi narodil syn. Chtěl bych, abys byl jeho kmotr." Řekl bratr po chvíli pevně.

"Cože?" Zamrkal jsem v překvapením.

"Ano, je to tak. Pamatuješ na Monicu?" Pamatoval jsem si na ni moc dobře. Dřív jsem si o ní myslel jen to zlé, ale pak  se mi ukázala jen v tom dobrém světlu.

"Ano, ona je jeho máma?" Byl jsem rád. Byla skvělá,ale ne tak, jako ty.

"Ne,"silně se zasmál. "Její sestra." zasmál se ještě.

Moje sánka musela být někde hluboko pod zemí. "Ah-ha, tak asi gratuluji " řekl jsem lehce podiveně.

"Ale prosím tě, ty blbečku, to víš, že je máma Monica," jeho úsměv byl slyšet i přes hovor.

"Uf, já jenom, ona přece na něčem jela, ne? Tak jsem rád, že nemáš dítě s feťačkou." Oznámil jsem ulevně.

"Ano, přesně tak. A poslední dobou, asi dva roky o ní nikdo neslyšel, takže klídek, bratříčku!" Povídali jsme si ještě dlouho o svém možném, o všem, co jsme si nikdy za život neřekli. Ať už to bylo o jeho synovi, jeho životě nebo opačně. O všem jsem vyprávěl tak nezaujatě, jako by to byla denní rutina, ale u tebe ne. U tebe jsem věděl, že ty jsi to nejlepší.

"To ji asi fakt neskutečně miluješ, nemám pravdu?". Jeho hlas zněl pobavený, ale myslel to v dobrém světle.

"Ano, šíleně moc. Je moje slunce, už od první chvíle, co vešla do místnosti." Úsměv se mi roztáhl po tváři

A tíms opravdu byla a jsi stále. I přes to, žes odešla. Ale ano, já vím. Byla to moje chyba.

Ahojky! Jak se dnes máme?☺ Ano, vím, nebyla kapitola tak deset let :/ ale slibuju, že teď jsem už zase na psací vlně. A taky pomaličku finishujeme! :( Bude asi patnáct kapitol :/

K❤