Do You Remeber...? |N.H.√

9. Večeře

Pamatuješ na naše velké rande?Ten den, kdy se vše stalo?

Nejdražší Víc,
Pamatuješ na náš velký večer? Celý týden jsme se nemohli vidět. Tys létala po škole a já byl celé dny ve Starbucks, jelikož jsem musel převzít směnu po nemocené kolegyni.

"Vici, lásko?" Vzal jsem jednou nervózně telefon. Bratr, s kterým jsem nyní měl výborný vztah mě donutil udělat další krok. Krok po roce vztahu.

"Ano?" Roztomile ses zasmála do telefonu. Miluju tvůj smích.

"Buď večer přípravná! Už týden jsem skoro neviděl svou krásnou přítelkyni!" Zasmál jsem se a snažil se zakrýt nervozitu, přičemž jsem si hrál s krabičkou.

"Budu," oznámila jsi hrdě.

"Super, budu se těšit!" Zasněně jsem položil sluchátko mobilu. Cítil jsem se skvěle a ani trochu nervózně.

Do obleku jsem se oblékl ještě v práci, ráno jsem si jej sem přinesl a šel přímo k nám. Na naše půl roční výročí jsi konečně svolila a nastěhovala se ke mně. Můj byt už nebyl jen můj, ale nyní byl náš.

"Sluší ti to," byli to první, co jsem vypustil z pusy, když jsi mi otevřela v rudých šatech.

"Díky, tak já se obuji a půjdeme?" Mrkla jsi a já opíraje se o futro přikývl. Pak jsem tě vzal za ruku.

"Nikdy by mě nenapadlo, že poneseš oblek do práce, cvoku," ušklíbla ses a volbou rukou mě bouchla do ramene.

"Co bych pro tebe neudělal?" Vrátil jsem ti ušklíblý pohled a tys že sebe vydala ten nejrozkošnější smích, co znám. Bylas dokonalá. Věřil jsem v dobrý konec. Ale jak mě mohlo sakra napadnou, to cos mi řekla?

"Je to zima?" Optal jsem se v polovině cesty a tys jen zakývala hlavou s pohledem upřeným do země.

"A děje se něco?" Byl jsem nervózní, panebože, vždyť jsem tě chtěl za hodinu požádat o ruku.

S pohledem stále k zemi jsi nic neříkala.

''Ne, vše je v naprostém pořádku," poznamenala jsi, ale já tě na to znal až moc dobře. Nic nebylo ' v pořádku', ale nechtěl jsem tě již více trápit a v tichu jsme se dostali až před dveře restaurace. Nebyl to žádný luxus, ale společenské oblečení se hodilo, jelikož to byla malá malebná italská restaurace. Ani nemusím zmiňovat,jak ji miluješ. Do Itálie jsem chtěl jet na svatební cestu. Nepovedlo se.

"Vyběr necháme na šéfkuchaři," mrkl jsem na číšníka, který přišel pro objednávky a následně s kynutím se otočil na patě do kuchyně. Nechtěl jsem být rušen.

Chytl jsem tě za ruku a začal mluvit o všem, jen abych viděl tvůj úsměv. Byl tam. A zářil jen pro mně.

Číšník přinesl nějaké jídlo a já ani nestačil zpozorovat, co to bylo. Moje nervy byly tak blízko k výbuchu, že jsem mlel kraviny a tys sama se mě párkrát ptala, jestli mi je dobře. A pak to přišlo. Ta osudná chvíle, co mi dojebala celý život. Sakra holka, víš, že jsem tě miloval?

Zrovna jsi nedávala pozor a já měl příležitost.  Klekl jsem si na jedno koleno a otevřel krabičku s prstenem.

"Vici," oslovil jsem tě a ty ses na mě zařazeně podívala.

"Miluju tě od první chvíle,co jsem tě spatřil. Ani nevím jak jsem si zasloužil, že jsi má. Lásko, vezmeš si mě a strávíš se mnou celý život?" Ruce se mi klepaly jako nikdy dřív. A pak ten zlom. Tvé oči naplnily slzy.

"Nialle, jsi zlatý, dokonalý, sen každé holky, ale promiň, já prostě nemůžu, nejde to!" Než jsem se vzpamatoval,brala sis věci a zmizela do ulic prázdného Londýna. Já zůstal sám s celou restaurací koukajíc na mě jako na chudáka.

Dovedeš si vůbec představit, jak jsem se cítil? Obzvláště, když jsem druhý den našel doma ten dopis? Jsem zlomený. A nemyslím si, že se to někdy zlepší. Ale nestrachuj se, já jsem se již smířil. Doufám, že se k tobě kdoliv tam chová tak, jak by měl.

Jako k té nejdokonalejší princezně.

A poslední díl je před námi!💞