Pohled

Nekonečná cesta

Probouzím se ve vlaku. Tam kde jsem byla, ale je tma. Nepřejela jsem mou zastávku? Moje kufry jsou pryč a nesvítí žádná světla. Vlak se celý třese a mám co dělat, abych se postavila a šla se podívat kde jsem. Musím najít průvodčího nebo alespoň někoho z cestujících. Otevřu dveře od vagonu a přeskočím do druhého. „Je tu...?" Zarazím se když vidím průvodčího, jak sedí na zemi na konci vagonu a máchá si ruce v krvi.
„Já vím, že tu jsi... ještě někdo tu zbyl...já si pro tebe přijdu!" Šeptá si pro sebe, ale já ho slyším. Schovám se za sedadla a snažím se být co nejpotišeji. Srdce mi bije tak rychle a nahlas, že mám pocit, že to dokáže slyšet. „Kde jsi? Nechci ztrácet čas! Vím proč jsi poslední, proč jsem tě nenašel. Ty vlastníš...tu..." V tu ránu se zvedne. Jak ho uvidím, taky se zvednu a utíkám zpět do vedlejšího vagonu. Přeskočím zpět a utíkám. Slyším ho za mnou. Jak dýchá, jak dupe. Najednou spadnu na zem a praštím se do hlavy.

Vzbudím se. Je světlo, nejspíš odpoledne a kufry jsou vedle mě. Ruce mám bílé a celá se třesu. Srdce mi pořád bije rychle a jsem celá zpocená. Vytáhnu si z kapsy tyčinku Snickers, kterou jsem našla v kapse, abych se zklidnila. Když ji vyndám, z kapsy vypadne ještě něco. Ten kapesníček plný tajemství. Zvednu ho ze země a přemýšlím, jetli ho mám nebo nemám otevřít. Vím, že mi Jane přísně zakázala ho ukázat někomu jinému než Velmě, ale jsem velmi zvědavá. Navíc potřebuji zapomenout na ty strašné sny a přijít na jiné myšlenky. Odkryji tedy kapesníček. Je to fotka, ale je otočená lícem dolů. Místo toho je tam malé psaníčko: Když se jednou podíváš, zrak už nikdy neodvrátíš. Otočím fotku. Je to černobílá fotka malé holčičky. Má krátké vlasy a velké oči. V pozadí je vidět postel, na které leží panenka s culíčky. Ale ten její pohled. Tak děsivý. Jakoby viděla hluboko do mě, až mě z toho zabolelo u srdce. Otočím fotku zpět lícem dolů a zabalím do kapesníčku. „Hezká fotka."promluví ke mně průvodčí.
„Oh, ano. Děkuji." Průvodčí mě vytrhne z mých myšlenek.
„Mohu vidět váš lístek?"
„Ovšem." Podám mu lístek a chystám se uklidit fotku do batohu.
„Nedala by jsi mi tu fotku, děvče?"
„Promiňte, ale ta fotka někomu patří a já ji musím odevzdat."
„Ale no tak. Dobře ti za ni zaplatím." Naléhá průvodčí.
„Ne je mi líto." Dělám, že schovávám fotku do batohu, ale doopravdy jí mám v rukávu.
,,Dej mi ji!"
,,Ne já..." Chytne mě za krk a řve mi do obličeje: „Dej mi ji!"
Chci něco říct, ale on mi vrazí facku a já spadnu na zem přesně jako v tom snu. Pak popadne můj batoh a začne ho celý prohrabávat. Čekám, že se probudím, ale pořád ho slyším a uvědomuji si, že to je realita. „Kam jsi jí dala?" Křičí na mě, když zjistí, že v batohu není. Chci se zvednout, ale pak si na zemi všimnu té skleněné věci, co se tu celou dobu kutálela. Je to prázdná flaška od piva, kterou tam přede mnou někdo zahodil. Bez rozmýšlení, jí popadnu a rychle se zvednu. On už se na mě chystá skočit, ale já mu dám velkou ránu do hlavy tou flaškou. Průvodčí spadne na sedačky a drží se za hlavu, ze které mu teče krev. Nevěřím tomu, co jsem udělala, ale omluvit se také nemůžu. Rychle se rozhlédnu a pak utíkám dozadu, protože nechci riskovat, že mě zase zbije. Otevřu dveře a pak druhé. Ale ne! Zapomněla jsem, že jsem v posledním vagonu a že dál už cesta nevede. Otočím se. Průvodčí se zvedá, musím jednat rychle. Rozhlížím se. Záchod! Rychle si tam vlezu a zamknu. Ani nedutám, ale on mě viděl. V ruce svírám klíč a dávám pozor, aby mi někam nespadl. Po chvilce ho slyším, jak se zvedá. Už jde za mnou a je strašně naštvaný. Silou vezme za kliku, ale já zamkla. „Haha..." Zasměje se. „Ty jsi, ale hloupá! Neboj se, však já si pro tebe přijdu. Myslíš, že máme jen jeden klíč? Haha! Já si pro něj půjdu a pak si přijdu pro tebe!" Slyším ho odkráčet. Podívám se pod dveře, jestli opravdu odešel a když nevidím žádný stín, pomalu otevřu. Nic neslyším, jen kola vlaku. Posbírám ze země co nejvíc věcí můžu, popadnu kufry a utíkám dozadu. Otevřu poslední dveře. Tady je konec vlaku. „Je to jen sen..." Vydechnu, vyhodím kufry a pak skočím. Dopadnu a křičím bolestí. Není to sen. Praštila jsem se do zad o koleje a strašně to bolí. Když se dostanu trochu k sobě odhodím klíč od záchoda – nahání mi hrůzu. Pak běžím pro kufry pohozené opodál. Těsně před nimi spadnu a zraním si nohu. Teče mi krev a všechno mě bolí. Se slzami v očích se natáhnu pro kufry. Konečně se mi podaří postavit a tak se opřu o kufry. Snažím se rozkoukat. Co to tam v dáli je? Vlak! Řítí se ke mně obrovskou rychlostí a troubí na mě. Rychle odhodím kufry do křoví a pak tam skočím taky. Vlak kolem mě prosviští jako raketa. Brečím a křičím. Nevím, kde jsem, jsem zraněná a navíc jsem spadla do trní. Snažím se nedělat prudké pohyby a postavit se, ale je to téměř nemožné. Když se konečně postavím, odtáhnu kufry ven z trní. „Počkat! Ta fotka!" Vzpomenu si. Sáhnu do rukávu – mám jí tam. Vydechnu, ale pořád se bojím. Fotku přendám do kapsy a zapnu ji na zip. Myslím, že ta fotka je pravdu důležitá a lituji toho, že jsem ji vytáhla právě tam. Ale co ten první sen? Jaktože se nevyplnil? A kde to vlastně jsem? Rozhlédnu se. Tolik otázek bez odpovědí. Rozhlížím se sem a tam.  Nalevo v dáli vidím na kopci pár domů, napravo je les, za mnou jsou nekonečné koleje odkud jsem přišla a rovně je velká budova. „Prosím ať nejsem daleko od cíle.",šeptám si pro sebe se slzami v očích. Hodím si batoh na záda, popadnu kufry a pomalu kulhám k té velké budově.
Čím víc se přibližuji, tím víc mi budova připomíná nádraží. Přidám do kroku, ale stále kulhám. Snažím se nemyslet na to co se stalo a tak si do pusy strčím další tyčinku.
Po dlouhé době dorazím k té budově, která je skutečně nádraží, ale velmi malé.  Je po obědě a já mám velký hlad – tyčinky mě nenasytí. Na nástupišti odpočívá starý pán, ten kterého jsem viděla na nádraží před tím. Dokulhám k němu a hned se zeptám „Dobrý den pane, my...už jsme se jednou viděli pamatujete? Ráda bych věděla kde jsem. Mohl byste mi to prosím říct?" snažím se usmívat, ale v očích mi jsou pořád vidět slzy. „Proboha slečno, co se vám stalo?" kulí na mě oči starý pán.
„To je dlouhý příběh. Teď potřebuji vědět kde jsem."
„Jste v Arsefayce, slečno."
„Děkuji." Mám to ale štěstí. Tady jsem měla vystoupit. „A nevíte o nějakém sirotčinci? Pracuje tam osoba jménem Velma Fopel."
„Neříkej, že tam půjdeš, mé dítě? Je to támhle ten velký dům, támhle na té hoře" postaví se starý muž a holí ukáže vysoko do hor.
„Bohužel ano, pane."
„Nepotřebujete ještě něco?"
„Nevíte o nějaké restauraci někde poblíž?" zastydím se.
„Slečno, tady široko daleko žádná restaurace není. Tady jste na vesnici, má milá."
„To nevadí. Já tedy půjdu. Děkuji za vaši pomoc, pane." Usměji se a odkulhávám pryč.
„Za málo slečno." Volá ne mě pán.
Vyjdu z malinkého nádraží a podívám se vysoko do hor. Je vidět jen špička velkého domu. Vede tam malá cestička, vedoucí přes les a pak do hor. Nemám na výběr a tak vyjdu. Kufr se mi zasekává každou chvilku v trávě a nakonec se kolečka přestanou točit úplně. Kufr, dříve červený je zelený a kolečka se netočí, kvůli zaseklé trávě. Kulhám a krev mi teče víc a víc. Nejsem ani v lese a cestička se zdá být nekonečná. „Horší místo na postavení toho pitomýho baráku si vybrat nemohla!" rozčiluji se. Na chvíli se zastavím, sednu si na pařez vedle lesa a přemýšlím jestli nenechám kufr v lese a budu pokračovat jen s batohem. Ostatně bych se pro něj mohla zítra vrátit, protože tahat ten kufr přes les se mi opravdu nechce. Ale nakonec se rozhodnu, že ho vezmu s sebou. Kufr je úplně k nepoznání. Je na něm nalepená tráva, jehličí, smůla a tahne se čím dál hůř.
Po dlouhé době konečně dorazím k velkému domu. Je velmi starý a vypadá to, jakoby v něm nikdo nebydlel. Vezmu za zrezlou kliku od vrátek a vstoupím na kamenou cestičku, vedoucí ke schodům. Vrátka při zavření zavržou a já jen zírám kam jsem to vlastně došla. „Vždyť tady roky nikdo nebydlel." Přemýšlím nahlas.
Najednou se otevřou dveře a já vidím siluetu paní s šaty. „Jste Velma Fopel?" zavolám zezdola na osobu. Nic neřekne a tak ji oslovím znovu. „Já jsem Carmen, dcera vaší sestry Kristýny."
„Carmen? Ano pojď dál." Vynesu po schodech nahoru kufry zastavím se přímo před ní. Ze zdvořilosti jí podám ruku, ale nereaguje, jen se mračí. Pak se ke mně nakloní a se zvýšeným hlasem na mě promluví. „Jak se opovažuješ přijít tak pozdě a v tomhle stavu?"
„To vám musím..."
„A co tvoje vlasy? A ty nehty? To nemůžeš! Děti na to nejsou zvyklé."
„Víte já bych vám potřebovala něco.."
„Tvůj jistě zajímavý příběh si poslechnu jindy. Následuj mě ty nevychované děvče!"
„Carmen!" Odseknu a tahám za sebou kufr.
„Tvůj pokoj je támhle nahoře, ve věži. A támhle je jídelna. Všichni už jsou u stolu na večeři tak si pospěš."
Neodpovím, jen dále táhnu kufr a přemýšlím, jestli mi náhodou pomůže, ale Velmu by taková věc ani ve snu nenapadla. Velma si mě pořád prohlíží a až teď jí dojde, že krvácím. „A ošetři se!" Dělám, že jí neslyším a myslím na to jak už konečně napíšu mamce.
Vyjdu spirálovité schody. Přede mnou jsou malinké staré dveře. Takové jaké jsem znala z pohádek. Tak malé, že se musím skrčit, abych se do nich vešla. Pomalu vezmu za kliku a čekám ten nejhorší pokoj na zemi. Tak starý dům, musí mít i staré pokoje, myslím si. Při otevření pocítím nádhernou vůni růží – mých oblíbených květin. Pokoj je krásný. Velká postel jen pro mě. Stěny mají světle růžovou barvu a stejnou barvu má i peřina a polštář, ale na těch jsou ještě vyšity malé rudé růžičky. Okolo postele jsou dva noční stolky a na těch je váza s růžemi. Před postelí je krb a nalevo u zdi je skříň. Položím kufr před postel a jdu dál zkoumat. Za krbem je koupelna se záchodem a vedle postele jsou další dveře. Vypadají úplně stejně jako ty, které vedly sem do pokoje – malé a staré. Otevřu je. Přede mnou se tyčí další spirálovité schody. Tentokrát jsou úzké a velmi zatočené. Jdu výš a výš. Mají ty schody vůbec konec? Zamyslím se. Konečně jsem nahoře. Je to učebna. Jen stůl a židle. Je to tak malá místnost (asi tak metr čtvereční). Je tam malé kulaté okénko, do kterého pronikají paprsky ostrého podzimního slunce. Cítím se tam velmi dobře, možná i líp než doma.
Pak si vzpomenu na večeři. Ani si nevybalím kufry, protože vím, že by se na mě Velma rozzlobila, kdybych přišla pozdě. Letím dolů po schodech. Ocitnu se znovu v chodbě, kterou jsem přišla. Už si ani nepamatuji, kde je jídelna, jak mi o ní Velma říkala. Na chvíli zavřu oči a nechám se řídit zvuky. Čekám, že uslyším děti křičet, bouchat příbory o stůl, ale nic neslyším. Procházím tedy chodby a jdu tam, kam mě nos zavede. Nemusela jsem dlouho hledat. Jídelna byla blízko schodů. Otevřu velké dřevěné dveře a vstoupím. Je tam dlouhý stůl. V čele sedí Velma a okolo děti. Zbývá tam jedno místo vedle Velmy a tak se usadím. „Proč jsi se neošetřila? A měla jsi si smýt tu barvu!" Okřikne mě Velma hned, jak vstoupím. „Je mi líto, ale nemám nic, čím bych se mohla ošetřit a smýt barvu, by mi trvalo hodiny, a jak vás znám, vy byste mě určitě okřikla, za to že jsem přišla pozdě." Velma mě nevnímá a snaží se najít něco, jak by mě umlčela.
„Tak děti" vstala Velma „pomodlete se." Všechny děti spojily své ruci a přidaly k nim hlavu, až na mě a tak se rozhlížím po jídelně. Některé děti vypadají normálně, jsou to krásné děti. Ale jiné mají na obličeji nebo jinde na těle boule, zvláštní znamínka, šilhají nebo se nemohou správně dívat. A na konci jídelny, je dívka, které jsem si do teď nevšimla. Sedí sama u malého stolu a na proti ní je prázdná židle. Je mi jí líto, ale nic neudělám. Velma si všimne, že se nemodlím a tak do mě šťouchne. „Já nejsem věřící, já se nemodlím." Řeknu klidně. Ale Velma vstane a zařve na mě. „Ty se modlit budeš, ať chceš nebo nechceš! Tady rozhoduji já!" Nechci se na její zamračený výraz dále dívat a tak spojím ruce k sobě a zavřu oči. Cítím, jak mi po nich stéká krev a strašně mě bolí. Po modlení začnou všechny děti jíst, ale já do talíře zírám jako by byl prázdný. Naberu na lžíci tu nepopsatelnou kaši a ochutnám. Je to hrůza, nikdy jsem nic horšího nejedla, ale po dlouhém dni bez jídla, mám takový hlad, že je mi jedno jakou má jídlo chuť. Po chvíli ticha se ujmu slova. „Víte ta věc co se mi..."
„U jídla se nemluví děvče."
„Ale to je důležité..." Velma práskne příbory o stůl a všechny děti nadskočí. „Nechci se o tom bavit! Slyšíš? Jestli si chceš s někým povídat, tak jdi tam dozadu!" Ukázala prstem na osamocenou holčičku. Znělo to spíš jako rozkaz tak si vezmu talíř a s kulháním odcházím. Všechny děti se na mě dívají, jejich smutnými pohledy. Jen jeden kluk kroutí hlavou a mlaská pusou, jako učitelka, když dává najevo, že jsme udělali něco špatně. Mám chuť mu něco říct, ale jsem tak unavená a tak hladová, že nemám chuť na žádné hádky. Sednu si k malému stolu k holčičce. Přes oči má nějakou pásku a ráda bych věděla, jestli něco vidí, ale ze zdvořilosti se nezeptám. Chci vypadat slušně a tak jí podám ruku a čekám, jestli to uvidí.  „Já jsem Carmen a je mi třináct let." Řeknu jí s úsměvem. Holčička se diví, že jsem jí takhle pozdravila a podá mi svou křehkou ruku. Takže vidí? Zamyslím se.
„Já jsem Lis a je mi šest let." Zašeptá a podívá se na mě. Tam kde má oči, jsou na pásce vidět dva krvavé kruhy. Trochu se leknu, ale nedám nic najevo. Hned potom co si všimla, že se na mě podívala, sklopí hlavu a posmutní. Nikdo jiný z dětí to na sobě nemá a nikdo není tak malý. Ostatní vypadají tak na osm a proto mi přijde trochu nefér, že tu nejmeší posadili jinam a nechce se mi věřit, že je tam za trest.
„To už jsi velká holka." Usměji se a k mému překvapení se ta stydlivá Lis rozpovídala.
„A odkud jsi?" Zvedne ke mně hlavu, protože ví, že se jí nebojím a posmívat se jí také nebudu.
„Jsem z Londýna a jsem moc ráda, že mě maminka poslala na tak krásné místo jako je tohle."
„Maminka?" Zašeptá Lis, tak potichu, že musím nastražit uši, abych jí slyšela. Nejspíš to slovo nebylo určené mně.
Lis se usmějě a pak si všimne, že mi krvácí ruka.
„Co se ti stalo?" Ukáže prstem na mou ruku. Je pravda, že bych se ráda někomu svěřila o tom co se stalo, ale šestiletá Lis není nejlepší nápad.
„Ah...to je dlouhý příběh."
„Po večeři ti na to něco dám."
„Jsi moc hodná, Lis."
„A jak to u vás chodí?" Zeptám se, ale než stačí Lis odpovědět, Velma nás okřikne.
„Copak  se člověk ani ve vlastním domě nemůže najíst v klidu? Obě dvě se ztište!" Teď už to nevydržím a začnu se také rozčilovat. „Řekla jste mi, že jestli si chci povídat, mám jít sem. Jestli mě tady nechcete vůbec, tak to řekněte rovnou!" Vstanu od stolu.
„Nejde o to co jsem řekla, ale o to co říkám teď! Zkrátka mě budeš poslouchat!"
Odcházím od nedojedené večeře a přede dveřmi se pozastavím a se slzami v očích se podívám na Velmu. „Vy nejste moje matka!" zařvu na ni a pak odejdu.
Dorazím do pokoje a prásknu za sebou dveřmi. Stále mám prázdné břicho, ale vrátit se mi tam opravdu nechce a tak si vezmu další tyčinku. Strašně ráda bych si lehla na postel, ale byla by celá od krve. Je čas vybalit si kufr a batoh. Když otevřu kufr, čeká tam na mě psaníčko od mamky.

Ahoj zlato,
Doufám, že se ti tam líbí. V kufru máš všechno oblečení, knihy i sešity a přibalila jsem ti tam černé šaty. Doufám, že se ti budou líbit. Přibalila jsem ti je tam, protože každý rok tam některé z dětí umře. Některé děti totiž trpí nevyléčitelnými nemocemi a nemůžeme pro ně nic udělat. A proto chci, abys byla připravená. Víš jak  je na to Velma alergická. A nezapomeň jí dát víno a bonboniéru jako dar. Najdeš je na dně kufru.
Už se mi stýská.
Pusu, mamka