Pohled

Zrcadlo

Dopis si po sobě několikrát zkontroluji a přepíšu ho znovu, aby tam nebyly škrtance.
Už to tu opravdu nezvládám a bojím se každičkého zvuku. Nikdo neví, co mě v tomhle domě může potkat. Chci začít kreslit nebo psát nějaké úkoly, co mi mamka přibalila, ale začne mi kručet v břiše. Nemám na výběr – musím jít za Lis.
„Lis?" volám když přijdu do jídelny.
„V kuchyni." Odpoví.
Přejdu přes jídelnu až do kuchyně. Do kuchyně příjemně svítí slunce. Voní to tam po pečeném masu. Na zdi visí dětské zástěry, ale žádná není tak velká, aby se do ní vešla Velma. 
Lis míchá omáčku v hrnci a zároveň posypává brambory solí na talíři.
„Počkej. Pomůžu ti." řeknu a začnu krájet pažitku, kterou vedle sebe měla připravenou. Nevím jestli je dobré začít konverzaci, ale mám tolik otázek bez odpovědí, že něco říct musím. Také nevím, jestli mi na ně dokáže Lis odpovědět, ale za pokus to stojí.
„Lis?"
„Hm."
„Jak jsi to myslela s tím, že ze mě někdo udělal člověka?" Lis přestane míchat omáčku a opře se dřez.
„Copak ty to nepoznáš? Vidíš? Ty šaty, nechala sis je. Proč?"
„No já nevím...nechtěla jsem se moc převlékat."
„Argh! Tohle přesně by řekl člověk!"
„Ale vždyť já jsem člověk!" V tu chvíli, jsem pocítila sucho na jazyku.
„Myslíš, že člověk by byl ochotný se mnou mluvit?"
„A co Velma? A děti?"
„Děti se mnou nikdy nemluví a Velma...Nepřipomínej mi jí prosím."
„Ale..."
„Prosím!" Zpod její pásky na očích jí začnou stékat slzy.
„Dobře. Tak mi řekni něco jiného. Proč jsi tady? Mamka mi řekla, že sem patří jen nemocné nebo postižené děti, ale ty nejsi ani jedno."
„A co moje oči? Počkej, máma?"
„Vždyť vidíš. Jaktože vidíš přes pásku? To mi pořád neleze do hlavy."
„Ty to pořád nechápeš." Otočí se a začne brambory s masem polévat omáčkou a posypávat jí pažitkou.
„Já asi vím, jak jsi to myslela, ale ty přece jsi člověk!"
„Cože? Zakazuji ti mě takhle nazývat! Copak já jsem oni? To jsem tak zlá? Možná se pletu, ale já myslela, že dokážu vycítit, kdo je a kdo není takový. Možná je to tvoje jméno jenom náhoda..." Posmutní a odnáší talíře do jídelny k našemu stolu – tam kde jsme seděly večer posledně.
„Promiň, nevěděla jsem, že se tě to tak dotkne. Když já to pořád nechápu! Co je s mým jménem a vůbec se mnou? Co je s tebou? Co je s Velmou a s tou prokletou fotkou?" Následuji Lis do jídelny.
Lis málem upadnou talíře na zem. Je strašně neklidná a začne se opírat o stůl. Nakonec si vyčerpáním sedne.
„Řekla jsem něco, co jsem neměla?" Zeptám se a chytnu Lis za ruku. „Hlavně se uklidni. Zhluboka dýchej a řekni mi, co se stalo."
„Ty jí máš! Máš tu fotku! Tu fotku na které je malá holka a jejím pohled ti jako kdyby probodává srdce!" Vykulím oči strachy.
„Ano...docela to bolelo a navíc tu fotku někdo chtěl."
„Dala jsi mu ji?"
„Ne, mám jí pořád u sebe a doufám, že je na dobrém místě. Měla jsem jí dát Velmě, ale..."
„Dobře jsi udělala." Vydechuje Lis, ale pořád vypadá zmateně. „Podívej, potřebuju se trochu uklidnit. Můžeme to probrat po obědě?"
„Samozřejmně. Tak dobrou chuť." Pustím Lis a sednu si naproti ní.
„Díky, tobě taky." Nastala chvíle ticha. Snažím se na ní trochu usmát, ale nejde mi to.
„Vaříš opravdu dobře, ale příště mě zavolej, abych ti mohla pomoct. Nechci, aby šestiletá holka vařila pro dvě holky najednou."
„Dobře, dobře. Tak příště."
Jídlo dojím jako první a tak čekám na Lis. Opřu si hlavu o ruku a prohlížím si tu druhou, jestli už je uzdravená. Už se to lepší a nohy mě taky moc nebolí. Jsem překvapená, protože takový skok z vlaku bych taky nemusela přežít. Chci na to zapomenout a tak se začnu dívat do talíře. Vezmu do ruky nůž a začnu si ho prohlížet.
„Líbí se ti, že?" ozve se Lis, která už dojedla.
„No... jen se mi líbí ta barva a ten styl." Pohlédnu na nůž a pak zpět na Lis.
„To si jen myslíš. Už se začínáš poznávat." Usměje se Lis a jde do kuchyně uklidit nádobí.
Jsem trochu zmatená a tak odhodím nůž zpět na talíř a následuji Lis do kuchyně. „Tak co jsi mi chtěla říct? Teda, pokud už jsi klidná."
„Ano jsem, já jen...Nechceš jít se  mnou na terasu dát si dort?"
„Ale ano, ráda."
Lis vytáhne ze staré lednice nádherný dort s talířky a opatrně jde na terasu.
Ukrojí dva kusy a jeden mi podá. Nejradši bych si nedala, protože jsem včera měla k večeři jen sladkosti, ale chci jí udělat radost a tak hezky poděkuji a hned se do něj pustím.
„Tak podívej. To co jsme si tady řekly se nesmí dozvědět nikdo, ani Velma. Je to jen mezi náma a myslím, že říct to rodičům taky není nejlepší nápad."
„Neboj, nikomu to neřeknu. Jsem jen trochu zmatená z toho co se stalo a vůbec co se děje."
„Mně si řekla, že se nic nestalo."
„Nechtěla jsem mojí první kamarádku něčím zatěžovat a navíc si myslím, že jsi na to ještě moc malá."
„Je to divný, viď?" Zvedne Lis obočí.
„Co?"
„Jsem tak malá, ale tolik si se mnou rozumíš."
„Ani ne. To se stává, navíc hodně lidí říká, že mám na děti dobrý vliv."
„Však ono ti to jednou dojde. Takže kde jsem to...Jo. Tu fotku nesmíš nikomu ukázat a Velmě jí nedávej!"
„Dobře, zůstane tam kde je. Pokud se mi Velma nebude hrabat ve věcech tak se nic nestane, ale stejně je zamknutá."
„V šuplíku viď?"
„Jak to víš?" Podivím se.
„To není moc dobrý nápad, spíš jí dej někam, kde by jí určitě nehledala."
„Dobře, já pak něco najdu."
„A ta poslední věc. Velma chodí na celodenní výlet s dětmi každou neděli, takže tu příští tě někam vezmu. Když vstaneme brzy a pospíšíme si, přijdeme domů dřív než oni. A hlavně si na sebe neber ty šaty, jinak bychom se nikam nedostaly."
„Tak jo, ale proč mi rovnou neřekneš kam jdeme?"
„Nejspíš bys tam se mnou nešla, ale musíš mi věřit!"
„Tak dobře." Vyhrknu a trochu lituji, že jsem to řekla. Vždyť Lis ani neznám.
„A jinak...Jaká je tvá nejoblíbenější barva?" Zeptá se Lis s úsměvem.