Pohled

Odejdi!

Psaníčko si položím vedle růží na noční stolek, abych měla mamku pořád při sobě a pak pokračuji ve vybalování. Doufám, že se víno nerozbilo po pádu z vlaku a tak hned vyházím všechno oblečení ven. Naštěstí se mu nic nestalo a mé oblečení je v naprostém pořádku. Vedle vína je i bonboniéra té nejlepší čokolády co znám. Rozhodnu se dát jí jen víno a bonboniéru si sníst, protože mám velký hlad. Prohlížím si víno. Je staré a určitě bylo velmi drahé a ani to se mi jí dávat nechce. „Za to jak se ke mně chovala si nezaslouží vůbec nic, ani tu fotku." Šeptám si pro sebe. Ta fotka! Otevřu kapsu a prohledám jí. Je tam jedna tyčinka a také kapesníček plný tajemství. Pořád nevím co je to za fotku, ale vím, že to není normální fotka a že bych si na ní měla dávat pozor. Opatrně jí schovám do šuplíku u nočního stolku. Mám strach se na ní podívat – mám pocit, že z ní sálá zlá energie a tak jí zamknu malým klíčkem a ten si dám do druhého šuplíku, ale nezamknu ho.

Oblečení si složím a dám do krásné skříně. Na zemi zbývá poslední kus oblečení – moje šaty. Ráda bych si je zkusila, ale jsem unavená a pořád nemám zavázané rány. A tak si jej položím na okno. Koukám se z okna. Už teď se mi stýská po domovu a přeji si, abych už byla doma. Odsud vidím v dálce tyčící se kopce za nádražím, odkud jsem přišla. Široko daleko tu nikdo není, jen pár osamělých domečků na kopci.
Slyším kroky co jdou po schodech až ke mně, panikařím. Jde pro mě Velma? Chce mě seřvat za to co jsem udělala? Nevím co mám dělat a tak se schovám pod postel a sleduji, kdo přijde. Dveře se s vrzáním pomalu otevírají. Srdce mi bije čím dál rychleji. „Carmen?" Špitne Lisin hlásek. Uleví se mi a vylezu z podpostele.
„Ah, to jsi ty." Otírám si prach z oblečení.
„Ty se mě bojíš?" Couvá Lis a zakrývá si obličej.
„Ale ne, vůbec ne. Zapomeň na to, já jen, že potom co se mi stalo, se bojím skoro všeho."
„Aha. Přinesla jsem ti obvazy." Podá mi obvazy přes celou místnost. Nejspíš nechce chodit ke mně do pokoje.
„Ty jsi zlato." Dojdu si pro ně. Vezmu si obvazy a desinfekci. Lis mě obdivně pozoruje, jak se ošetřuji.
„Ty jsi jiná, Carmen." Podívá se na mě Lis, ale její oči jsou stále zakryté.
„Jiná? Možná máš jen ten pocit, protože mám jiné vlasy, oblečení a vidíš mě poprvé, ale za čas uvidíš, že jsem úplně stejná, jako všichni ostatní."
„Uvidím?" Zvedne hlavu. Nechci jí nic slibovat. Třeba to, že zase někdy uvidí. Ale to mi pořád nejde do hlavy – jakto, že mě vidí, když má zavázané oči.
Radši jí neodpovím a jen dál pokračuji s ošetřováním mojí ruky.
„A jak jsi to myslela s tím, že jsem jiná?" zeptám se po chvíli mlčení.
„Jednoho dne to pochopíš. Já už budu muset jít. Velma mě čeká." Vstane.
„Dobře se vyspi, Lis."
„Dobře se vyspat." Zopakuje si šeptem pro sebe, jakoby na to mohla zapomenout.
Byla bych ráda, kdyby zůstala. Zrovna teď bych potřebovala mamku na obejmutí nebo alespoň někoho, kdo by mi poskytl pocit bezpečí.
Hned jak skončím s kufry se svalím na postel. V puse přežvýkávám čokoládu z bonboniéry. Začnu myslet na to co se stalo ve vlaku, že jsem sem musela odjet, že tady strávím rok a u toho se mi do očí nahrnou slzy. Chci na to rychle přestat myslet a tak se posadím.
Po koupeli se podívám na hodiny. Už je devět hodin – je čas jít spát. Dívám se na hodiny a prosím, aby čas přeskočil na ráno. Abych nemusela spát. Chodím dokola v pokoji a přemýšlím jestli mám jít spát. Je pravda, že jsem unavená, ale snů se bojím víc, než kdy jindy. Dřív jsem byla smutná z toho, že se mi žádné sny nezdají, a teď chci, aby to bylo jako dřív. Nakonec se rozhodnu – jdu spát. Před tím, než se uložím do postele, zamknu dveře a zavřu okno. Pořádně se zachumlám pod peřinu a snažím se usnout. Jsem velmi unavená, takže usnu hned.

Znovu se probouzím v té hrozné místnosti. Všude krev i na mojí noční košili, moje vlasy jsou krátké, na mých nehtech je seškrábaná barva a zvenčí slyším křiky. Už dopředu vím co se stane. Dívám se na zdi na krvavé nápisy a snažím se zjistit, jestli nemají nějakou hodnotu. Čtu je pořád dokola, ale nedávají smysl. A najednou uslyším ránu, jakoby někdo spadl na zem a hned po něm hlas. „Teď jsi na řadě ty!" Vím co se stane, ale chci to změnit a tak se připravím a chystám se k útoku. Rozletí se dveře a vstoupí osoba, ale není jí vidět do tváře. Nic přes ní nemá, ale sen mi osobu nechce odhalit. „Co to...?" ptám se sama sebe, když místo tváře vidím jen černý mrak prachu. Osoba poručí. „Na zem!"
„Si myslíš, co?" vykřiknu a chystám se udeřit. Ale moje ruka je tak slabá a tak pomalá, že ji osoba chytne a pevně stiskne. „Řekla jsem na zem!" práskne o zem bičem. „Ne!" zařvu a koutkem oka za ní uvidím siluetu malé dívky. Chci se na ni podívat pořádně, ale najednou mi osoba vrazí facku, přesně jako minule. Spadnu na zem.