Pohled

Krvavé stopy

Probouzím se v té známé místnosti plné krve. Všechno je stejné kromě jedné věci. Už mě nic nebolí a myslím, že bych mohla dát pěknou ránu. Nejspíš to bylo kvůli pádu z vlaku, ale teď už je mi dobře. A tak se znovu připravím zaútočit. Uslyším ránu a hned po ní hlas. Chtěla bych vyběhnout hned a tu osobu pořádně zbít, ale dveře nemají kliku zevnitř. A tak se jen zamračím, vydechnu a na vteřinu zavřu oči, abych byla dobře připravená. Hned jak se rozletí dveře, nečekám, jen běžím a osobě dám takovou ránu, že spadne na zem. „Kdo jsi?" Zařvu a chystám se kopnout, ale osoba mě trefí do nohy bičem. Pak se zvedne, jakoby se nic nestalo a začne mě bít jako nikdy předtím. Kope mě do břicha, mlátí mě do nosu až mi z něj teče krev, tahá mě za vlasy a bouchá mě bičem dozad.  Nemohu se nijak bránit. Mám pocit, že umírám. Už nemám sílu a omdlívám. Podlomí se mi nohy a já spadnu na zem.

Probouzím se u sebe v pokoji. Tedy v tom druhém snu. Jsem tak vystresovaná – ty sny jsou tak realistické a navíc v nich cítím bolest. Nejradši bych v tomto snu zůstala navždy, ale k čemu mi to je, když tu nejsou rodiče? Zvednu se z postele, celá se třesu. Sice mě nic nebolí, protože to byl jenom sen, ale na bolest, kterou jsem cítila předtím nezapomenu. Vím co by se mělo stát, ale pořád hluboko v sobě doufám, že tady bude alespoň mamka, která by tu měla být a tak jí jdu znovu hledat. Pomalu procházím chodby a chodím podle zvuků a podle siluet mamky, které se mi zjevují před očima. Vždycky když už jsem tak blízko, že bych se jí mohla dotknout, tak zmizí a slyším jí znovu jinde.
Ocitnu se znovu venku. „Mamí! Já od tebe nechci pryč! Chci pryč z toho hrozného místa, ale od tebe, od vás ne!" Křičím po celé zahradě a mlha mě svíjí. Zem se začne točit a z rukou mi teče krev. Jako před tím. Zavřu oči a chystám se naposled probudit – u Velmy.

Probouzím se v posteli v pokoji velkého sirotčince.  Třesu se a brečím. Došlo mi, že jsem na všechno sama a že jediný kdo mě opravdu chápe, je zrcadlo. Je mi jedno, jestli je to další sen, halucinace nebo nemoc, teď potřebuji někoho komu bych se mola svěřit. Pomalu jdu ke koupelně se slzami v očích a odemknu. Něco ve mně mi zakazuje slyšet všechno. Slyším jen své srdce, kroky a čas, který ubíhá tak pomalu, že se tomu dá těžko věřit, jinak vítr, ptáci, klíč, to všechno neexistuje. Stojím před zrcadlem a zírám sama na sebe.
„Je mi to líto Carmen, ale když to tak vezmeš, tak to byl jen sen." Řekne Carmen v zrcadle, která taky brečí.
„Ale oni jsou tak...tak živý! Nechápu je, vím, že ten co se mi zdál posledně předpověděl budoucnost, jen byl trochu jiný. Já vím...já to cítím, že ten průvodčí není vrah, jako v tom snu a nikdy by mi neublížil, kdyby se něco nepokazilo. Ale co?"
„To já ti bohužel..."
„Nemůžu říct. Já vím." Dokončím větu a posmutním. „Myslím, že začínám trochu věřit tomu, co jsi si mi řekla. Opravdu mám strach z toho co vlastně jsem, když nejsem člověk, ale musíš to pochopit. Musíš pochopit, proč se tak cítím."
„Já to chápu. Já tě chápu líp než někdo jiný."
„A taky začínám věřit tomu, že ty nejsi nebezpečná. Já totiž nejsem nebezpečná, teda jak pro koho." Natáhnu ruku k zrcadlu, přitisknu ji a usměji se.
„Přesně tak." Natáhne i Carmen ruku takže se naše ruce spojí. Cítím, že máme stejnou krev a že nás něco drží spolu.
„Myslím, že bude lepší, když ti dám tu fotku. Věřím, že u tebe bude v bezpečí." Jdu do pokoje a prohledávám mojí taštičku se šperky. Nakonec ji na dně najdu, ale nemám vůbec chuť brát jí do ruky. Rychle ji popadnu a běžím do koupelny, abych jí mohla, co nejdříve pustit. „Dobře mám jí, chytej!" Hodím fotku do zrcadla a sleduji co se bude dít. Fotka letí normální rychlostí, když je ještě na mé straně, ale jak proletí zrcadlo, tak zpomalí a zjeví se okolo ní žlutá světýlka, která vypadají jako světlušky. Sleduji, jak se fotka pomalu blíží ke Carmen a jak se v jejích očích odráží světýlka. Fotka přistane elegantně na Carmenině ruce. „Je plná negativní energie. Je to nádhera." Řekne Carmen a jak to řekne začne jí z rukou téct krev a mně taky.
„Co to se mnou je? Proč mi takhle teče krev a přitom mě nic nebolí?"
„Jednou se to dozvíš, až budeš připravená na to si přiznat kdo skutečně jsi."
„Dobře, dobře. Měla bych jít. Nikomu tu fotku nedávej!" Odejdu z koupelny a běžím pro kapesník. Nechápu co se mnou je. Nic mě nebolí – leda tak srdce. Za chvíli krev přestane téct a já začnu zkoumat mé ruce. Kudy se odtud ta krev dostala? Vždyť tam nemám žádnou otevřenou ránu.

Dny a noci utíkají, neděle se blíží. Každou noc ve svých snech hledám mamku a nechám se zbít neznámou osobou. Rozhodla jsem se, že radši budu dělat to, co si ta paní přeje, protože je to méně bolestivé, než když se bráním.
Každý den se vyhýbám zrcadlu, Lis a hlavně Velmě. Při večeři raději nemluvím a za všechny ty dny jsem neřekla ještě ani slovo a cítím jak mi rodiče chybí. Trpím nespavostí a mám pocit, že můj život nemá smysl.

„Zítra už je neděle." Řekne Carmen v zrcadle noc před nedělí, když se jdu vykoupat.
„Já vím." zamumlám. Mám tak zalepenou pusu, že skoro nemůžu mluvit. To proto, že jsem za ten týden nepromluvila ani slovo. „Proč mi mamka neodpověděla na ten dopis?" Posmutním a po tváři mi sklouzne slza plná emocí. „Teď jsem úplně sama."
„Ale nejsi, máš tu mě."
„Jenže ty jsi jen zrcadlo, jen kousek mojí fantazie. Ty nejsi opravdová. A i kdyby jsi byla, tak jsme přece jedna osoba, ne?" Carmen bouchne do zrcadla a obě nás to zabolí, ale jí to nestačí a vrazí do něj ještě jednou.
„Zakazuji ti mi říkat, že nejsem opravdová! Ty ses ještě nepoučila?"
„Pochop mě! Jak by ses cítila na mém místě? Podívej, já už na tebe opravdu nemám sílu. Užij si života v zrcadle." Ani se neobléknu a vyběhnu z koupelny. V pokoji zabouchnu dveře, obléknu se a jdu k oknu.
Studený vítr mi odhazuje vlasy dozadu, jako ten den, co se mi zdál můj první sen a šla jsem domů. Dívám se do dáli na kopce s malými domečky a přemýšlím o životě ostatních lidí.
Po dlouhé chvíli se rozhodnu, že půjdu spát, ale tentokrát zkusím sen znovu změnit. Zavřu okno a jdu si lehnout do postele. Tentokrát se nebojím a mám chuť se té osobě pomstít.

Probouzím se v té děsivé místnosti. Nepřemýšlím, jen chci splnit můj plán. Vymáchám si nohy v krvi a dělám krvavé stopy až ke dveřím a pak jednu otisknu o dveře, aby to vypadalo, že jsem je vyrazila a pak zvenku znovu zavřela. Uslyším ránu a pak její hlas – musím si pospíšit. Opatrně se vrátím po stopách a schovám se pod postel. Je tam sice velká louže krve, ale mně je to jedno.
Dveře se rozletí a někdo práskne o zem bičem. „Cože?" Slyším osobu, ale nevystrkuji hlavu, aby mě nespatřila. „Lis! To jsi byla ty?" Uslyším jí.
„Ne, nebyla, přísahám!" Pláče Lis.
„Nelži mi!" Řve na ni a pak ji práskne bičem.
„Ne prosím! Já to nebyla!" Naříká Lis a vykřikne bolestí, když jí bič srazí k zemi.
Vím, že je to jen sen, ale nevím jestli Lis cítí bolest a tak se rozhoduji, jestli tam mám jít nebo ne, ale nakonec jen čekám, co se bude dít.
Po chvíli osoba naštvaně odejde a hledá mě. Chvíli čekám a když už jí neslyším, vylezu z podpostele a jdu za Lis.
„Lis! Jsi v pořádku?" Rozhlédnu se, jestli nás neslyší a jak se rozhlížím, tak mi dojde kde jsme. Jsme někde v podzemí, ale cítím stejnou vůni, jako v sirotčinci.
„V pořádku? Snad vidíš, ne?" Šeptá Lis nahlas a utírá si krev z hlavy.
„Podívej, teď se odtud musíme dostat. Ale potichu."
„Jasně...A pak tě budu moct seřvat?" Vstává Lis a pořád se drží za hlavu.
„Můžeš si se mnou dělat co chceš, ale teď si pospěš!" Vezmu jí za ruku a procházíme černé chodby podzemí.
„Ty víš, kde jsme?" zašeptám.
„Ty to tu nepoznáváš?" diví se Lis.
„Nikdy jsem tu nebyla."
„Ale byla. Jsme u nás..."
„Pozor!" Zakřičím, když uvidím tu osobu přímo před námi s bičem, po kterém stéká Lisina krev. Jsou vidět jen ruce a bič, jinak obličej je stále zakrytý ve tmě podzemí. Obě se otočíme a běžíme tam odkud jsme přišly, ale ta osoba, mě chytí za krk a srazí na zem.
„Carmen! Poběž!" Slyším v dáli Lis, ale já se nemůžu zvednout. Otočím se na záda a snažím se s ní nějak domluvit.
„Prosím nechte nás jít! Co jsme vám udělaly?" Vzlykám, ale ona místo odpovědi řekne něco úplně jiného.
„Myslím, že někoho potrestám." Vidím její ďábelský úsměv, ale zbytek obličeje pořád nevidím – zahaluje ho tma. Pak mě práskne bičem a já mám pocit, že za chvíli umřu.

Probouzím se zpocená u mě v posteli. Rychle odhodím peřinu a vstanu, abych se mohla vydýchat. „Já už těch snů mám po krk!" Křičím na celý pokoj se slzami v očích. Celá se třesu a tak si sednu a opřu se o postel. Najednou někdo zaklepe na dveře.
„Carmen? Můžu dál?" Ozve se tenký hlásek Lis.
„Ano, můžeš." Vzdychnu.
„Podívej, Velma před chvílí odešla a všechny děti s ní, jestli to chceme stihnout, tak se musíš rychle převlíct a musíme vyrazit co nejdřív! Připrav se a já připravím jídlo na cestu."
„Víš Lis, já ani nevím, jestli tam s tebou chci jít..."
„Už jsi se přece rozhodla! Honem, neztrácej čas!" Než stačím odpovědět, Lis zmizí a mně nezbývá nic jiného, než se převléct.
Nejradši bych si na sebe vzala mé černé šaty, ale myslím, že se to na výlet nehodí. Raději si na sebe vezmu horské boty, kraťasy, triko a mikinu. Také si beru tyčinku Snickers, kdyby mě náhodou něco rozhodilo.
„Jsem připravená!" volám na Lis, když jdu ze schodů.
„Dobře, já nám zabalila oběd a snídani si dáme po cestě. Na večeři musíme být zpátky." Kývnu a obě opustíme ohromný dům.
„Vezmeme to přes les, nechci cestou potkat nějaké lidi, stejně je to tudy kratší." navrhne Lis a vydáme se do lesa. Nejsou tam žádné vyšlapané cesty takže jsem ráda, že jsem si ty šaty nevzala. Je tam vysoká tráva a protože jsme v horách, cesta se často mění a je těžké chodit po strmých kopcích.
Cítím se tam velmi dobře – v takových místech jako les, kde můžeme zahlédnout zvíře každou chvíli, dokážu zapomenout na všechny moje problémy, na čas, na svět, na bolest a na děsivé sny. Cítím jak jsme spojené s přírodou. Snažím si to užít a tak zhluboka dýchám, abych se mohla nadechnout vůně lesa. Čas od času zavřu oči a poslouchám zvuky přírody – zpívající ptáčky, bublající potok, listy co mi křupou pod nohama. Úplně zapomenu na to, že mě malá holka, která vidí přes pásku vede na neznámé, nejspíš strašidelné místo.