Pohled

Svíčka

Než se vrátíme k příběhu, chtěla bych se omluvit, že jsem tak dlouho nepsala. Bylo období testů, pak prázdniny a já opravdu potřebovala odpočinek. Každopádně jsem zpět, takže buďte připraveni každou neděli.

Polknu. Už není cesty zpět. Pomalu dojdu ke dveřím na konci chodby a nohou do nich kopnu. Samozřejmě, že se otevírají na druhou stranu! Natáhnu ruku, která se mi třese a srdce mi bije jako o závod. Otevřu dveře. Vidím jen na jeden schod, ostatní pohltila tma. Z vytáhnu sirky a jednu vyndám. Zapálím svíčku a sirku zahodím. Dám svíčku před sebe. Přede mnou jsou točité schody, ty po kterých jsme se vrátily zpět.
Mám strašný strach, ale věřím, že se mi tam dole nemůže nic stát. Udělám první krok a vydám se dolů po schodech. Jsou delší než si je pamatuji a vůbec mi čas ubýhá velmi pomalu. Modlím se, aby se za mnou nezavřely dveře a aby se Velmina duše neprobudila a nešla mě zabít.
Jsem dole. Potichu dýchám a dívám se do dáli, jestli něco nezahlédnu. Je tu úplná tma a svíčka mi moc nepomáhá. Zastavím se. Svíčku dám vysoko nad hlavu a vzhlédnu ke stropu. Zbraně jsou pořád tam. Kráčím se svíčkou na hoře a každou věc si pečlivě prohlížím. Některé jsem ani nikdy neviděla a nevím jak se používají. Co ale vím je, že jsou děsivé a že mi nahánějí husí kůži. Nakonec najdu i provaz. Je skoro u zdi, takže jsem na konci chodby. Ale je moc vysoko. Vím, že bych ho chytila, kdybych vyskočila, ale nechci dělat hluk. Ale pro židli se mi nahoru nechce. Vím, že bych se sem už potom nevrátila. Pořádně si se svíčkou zasvítím kolem sebe a když nic ani nikoho nevidím, rozhodnu se skočit.
Provaz mi spadne na hlavu a uslyším ozvěnu mého spadnutí, která se mi víckrát vrátí. Znehybním. Snažím se poslouchat, jestli se něco nehýbe.  Pomalu se otáčím a koukám se, ale ve tmě není nic vidět.
Najednou zaslechnu ránu. Otočím se tam odkud byl zvuk slyšet. Jsem strašně nervózní a i když je v podzemí docela zima, celá se potím. Svíčkou posvítím blíž ke stěně a zjistím, že to zeď není. Jsou to dveře, ze kterých vypadla klika. Úplně zapomenu na strach a prostě jdu! Jdu ke dveřím, dám kulatou kliku zpět, otevřu a vejdu. Je to pokoj. Vejdu dovnitř a rozhlížím se. Je tam postel, lednice, skříň, ale hlavně stůl s hromadou map, zápisků, fotek míst a lidí. Různé spisy a rozházené papíry na kterých je zvláštní znak. Je to kruh s křížem na straně.  Jdu ke stolu a prohlížím si papíry. Náhlédnu na jeden z nich.

Pacient 3784, Troy Hypleen:

Agresivita: Lvl. A
Fyzická Síla: Lvl. A
Mentální Síla: Lvl. U
IQ: 144
Strach: Velká zvířata, Tma, Dotek
De. +/-: +
Uzdraven: ANO

Vůbec tomu nerozumím. Jaký je rozdíl mezi Lvl. A a Lvl. U? A to De.+. Mohlo by to být Death positive stejně jako u mě? Nechápu to a takových papírů je tu spousta. Na všech září odpověď ANO.
Dívám se všude okolo. Nad stolem je nástěnka s velkou mapou světa, na které jsou určité části pospojované čárami. Dívám se na mapu. Je tam spousta červených a zelených puntíků a jeden zelený je i v Anglii. Podívám se blíž, abych zjistila jestli je to tam, kde se teď nacházím. Ale nejspíš ne. Ale pak si všimnu menšího černého puntíku a dojde mi, že to je tenhle dům. Najednou černý puntík z mapy zmizí, jakoby tu nikdy nebyl. Trochu se leknu a tak si začnu znovu prohlížet papíry ležící na stole.
Dívám se na zvláštní znak v rohu papíru a zorničky se mi zvětší a začnu cítit kontakt s minulostí.
Vidím neznámé lidi, co popadli mě, Lis a malého kluka. Dali nám přes hlavu pytle a vedli nás z domu pryč. Nemohli jsme nic vidět, ale u mě v pytli byla díra a přes tu jsem zahlédla zvláštní znak na oblečení těch lidí. Byl to kruh s křížem na straně.
Zorničky se mi zmenší a chvíli mi trvá, než si uvědomím kde jsem. Vrátila se mi vzpomínka na ten osudný den o kterém mi Lis vyprávěla. Znamená to, že existuje nějaká společnost, která krade lidi a dělá na nich experimenty? Přitom pomyšlení se mi zvedne žaludek.
Ohlédnu se. Mám strach, ale ještě nemůžu jít pryč. Jdu k posteli a čichnu si k peřině. Vůně mi ji připomene – Velma – to je její pokoj. Snažím se nemyslet na to, že její mrtvola je několik metrů ode mě.
Kouknu se do lednice. Ani nevím proč mě napadlo hledat provaz v lednici, ale ta ženská je šílená a ani bych se nedivila, kdyby tam ten provaz opravdu byl. Strašně se leknu, když uvidím talíř s vnitřnostmi a celou hlavou v misce. Rychle zavřu lednici a držím se pusu. Chce se mi zvracet. Je to strašný smrad a je to nechutné! Okamžitě běžím ke dveřím. Už chci jít, nechci tu už nic pohledávat. Kdyžtak se vyspíme jinak.
Popadnu kliku a kroutím s ní, ale dveře jsou zaseknuté. Začnu panikařit a máchám s klikou ze strany na stranu.
„Carmen... Ještě nemůžeš odejít..." Uslyším hlasy v hlavě.
„Já už nemůžu!" Hysterčím a nepřestávám otáčet klikou. Ale pak se klika vyrve a vypadne mi z rukou. Bouchnu pěstí do dveří a se zavřenýma očima se otočím. Proč bych nemohla odejít? Otevřu oči a pořádně se rozhlédnu po pokoji, kde uvidím schody vedoucí někam nahoru. Vzdychnu a vydám se vpřed se svíčkou v ruce.
Schody pode mnou vržou a pořád se otáčím, jestli za mnou něco není. Dorazím na horu. Přede mnou je panna přivázaná k židly. Je to sice jen hračka, ale nahání mi strach. Je celá od krve (doufám, že umělé) a místo očí ma černé křížky. Nic jiného v pokoji není. Jen židle, panna a provaz. Provaz!
Opatrně se přiblížím k panně. Stále se na ní dívám a pomalu z ní odmotávám provaz. Provaz už držím v ruce a tak se pomalu otočím a chystám se jít. Ale najednou za mnou uslyším ránu. Panna spadla na zem a ulomila se jí hlava. Hlava se pomalu kutalí ke mně. Rychle seběhnu schody a popadnu kliku ležící na zemi. Měla jsem štěstí, že mi nezhasla svíčka. Slyším jak se hlava kutálí po schodech - jakoby mě honila - šílím a rychle otáčím klikou. Otevřu dveře a hned je za sebou zavřu. Jsem ráda, že šli otevřít.
Mám pocit, že jsem blázen. Všechno kolem mě se začíná třást. Nebo to není jen pocit? Dám svíčku před sebe a jdu stejnou cestou, kterou jsem přišla. Ani mě nenapadne kouknout se do místnosti s Velminým tělem a už vůbec ne se sem ještě někdy vracet.