Pohled

Měsíční záře

Omlouvám se, že minulý týden nevišla další kapitola. O víkendu jsem byla v nemocnici a přes týden jsem neměla čas kvůli škole. Ale teď jsem zpět v plné formě. Enjoy❤️

„Myslím, že je čas jít." Hodím si batoh na záda. „Nezapomněla jsi si nic?" Zeptám se Lis naposled.
„Ne, mám všechno." Kývne Lis.
„Dobře, tak jdeme." Lis vypadne ze dveří jako první. Je vidět, jak se těší jít pryč. Stojím přede dveřmi a zírám na schody dolů. Otočím se a znovu se podívám na pokoj. Vím, že mi chybět nebude. Možná jen ta malá místnost ve věžičce. Bylo tam tak útulno a byl tam úplně jiný vzduch.
Už mám chuť jít pryč, ale pak si vzpomenu na Carmen ze zrcadla. Shodím batoh na zem a utíkám do koupelny.
„Carmen?" Vtrhnu do koupelny a zírám do zrcadla.
„Co se děje?" Vykulí oči Carmen a pootevře pusu.
„Já...uvidím tě ještě někdy nebo si mám vzít to zrcadlo s sebou?" Zavtipkuji a usměju se.
„Neboj se, v každém zrcadle a i ve skle mě uvidíš. Zkrátka v každém odrazu. Já tě nikdy neopustím." Ujistí mě Carmen.
„Dobře, do té doby se opatruj."
„Neboj, mně se tady nemůže nic stát."
„Tak dobře." Rychle odběhnu z koupelny a utíkám za Lis – vím, že na mě čeká. Seběhnu schody a jdu za ní ke dveřím. Když mě Lis uvidí pleskne rukama o stehna a zakroutí hlavou.
„Kde se loudáš?"
„Promiň šla jsem za..." Začnu větu, ale pak si vzpomenu na batoh, který jsem tam nechala na zemi. Vůbec nepřemýšlím a vystartuji zpět na horu.
„Kam zase běžíš?" Volá na mě Lis, když jsem v půlce schodů.
„Zapomněla jsem tam batoh, hned jsem zpátky!" Volám na ní zpět. Beru schody po dvou a nahoře rozrazím dveře. Skloním se pro batoh, ale pak se rozhlédnu po pokoji. Sice je tma a skoro nic nevidím, ale cítím, že něco není v pořádku - fouká sem studený vítr. Rozsvítím. Žárovka se rozbliká a pak se rozsvítí úplně. Okno je dokořán otevřené a vítr fouká na závěsy, které vlají do okna.
„Co se tu...?" Překročím batoh a potichu jdu po pokoji. Dveře se za mnou zabouchnou a já se leknu. Rychle se otočím.
„Jenom vítr Carmen, jenom vítr..." Zašeptám si pro sebe a jdu dál. Zabočím do koupelny. Opatrně strčím do dveří, které se s vrzáním otevřou.
„Carmen?" Zašeptám a čekám na Carmeninu odpověď, ale nic neslyším. Podívám se na vanu – nic. Podívám na záchod – nic. Podívám se na zrcadlo...
„Carmen?" Sklouzne mi po tváři slza. Zrcadlo je úplně rozbité. Už nevidím svůj odraz, vidím jen střepy, některé i spadly do umyvadla. „Carmen?" položím ruku na rozbité zrcadlo. Chci začít brečet, ale to bych dělala hluk a co když ten, co to udělal je stále ještě tady? Rychle se rozhlédnu a sevřu ruce. Jdu potichu zpět do pokoje.
„Musíme odsud vypadnout!" Zašeptám si pro sebe a popadnu batoh. Rychle běžím dolů. Na tomto hrozném místě nedokážu vydržet už ani minutu! Je tu mrtvola, člověk, kterého jsem právě zabila! Byly tu duchové a teď je tu možná někdo kdo nás sleduje? Ne, ne, ne! Musíme jít, jinak se tu zblázním!
Seběhnu schody a chytnu Lis za ruku, ale ona se mi vykroutí – chce jít sama.
„Pojď jdeme!" Usmívám se jak nejlépe můžu. Snažím se vypadat uklidněná, ale moc mi to nejde.
„Co jsi tam nahoře dělala? Já myslela, že zvednout batoh a hodit si ho na záda ti zabere asi tak dvě vteřiny."
„Lis, musíme jít, mám pocit, že nás někdo sleduje."
„Cože?" Šeptne Lis a chytne mě za ruku. Lis se všude rozhlíží a já jí tahám ven.
„Ale třeba to bylo jen zvíře, které sem vlétlo oknem. Třeba orel, je silný a mohl to sklo klidně rozbít. A nebo to byla Velmina duše..., ale to doufám, že ne." Snažím se uklidnit Lis a sama sebe.
Vyjdeme před budovu. Před námi je temný les, do kterého se nám moc nechce, ale nemáme na výběr.
„Pojď jdeme." Seběhnu schody a čekám na Lis. Lis tam jen tak postavá. Vidím, že se bojí a že neví, co má přesně dělat.
„Lis, musíme jít, mám divný pocit. Nechci další problémy." Lis se ohlédne a udělá krok ke dveřím. Už chci něco říct, ale ona se otočí zpět a běží po schodech dolů. Chytne mě za ruku a vběhneme do lesa.

„Nevím jestli to byl nejlepší nápad, Carmen. Třeba to byl nápad toho člověka, co nás sledoval. Třeba je to past. Chtěl nás vyhnat sem do lesa, abychom se třeba ztratily nebo já nevím..." Lis začne šílet a svírá mi ruku čímdál silněji.
„Lis, proč by to dělal?" Snažím se jí uklidnit a zorientovat se v lese. Hledám cestičku, kterou jsem sem přišla, ale jako by se po ní země slehla.
„Já nevím...třeba, třeba nás chce zabít! Třeba si někdo všimnul toho, co se stalo!"
„To je nesmysl. Kdyby nás chtěl zabít, nechal by nás spíš vevnitř. Přece by neriskoval, že nás ve tmě lesa ztratí." Uklidním jí.
„No dobře, ale stejně..."
„Stůj!" Sevřu Lis a zastavím se.
„Co se děje?" Šeptne Lis a snaží se nehýbat. Vzhlédnu k mohutnému stromu na který svítí měsíční zář. Je listnatý a má mohutné větve a kořeny. Takovýhle strom v horách přece neroste.
„Tady přespíme. Na tom stromě." Natáhnu prst ke koruně stromu.
„Cože? Na stromě?" Podiví se Lis a pustí mě ze sevření. Lis jde ke stromu blíž a já položím batoh na zem a začnu hledat deku.
„Jo, je to asi nejbezpečnější místo kde přespat. Pokud nebude bouřka."
„Bouřka tady nikdy nebyla. Snad ani jednou jsme nezažili déšť." Posmutní Lis a snaží se vylézt na strom.
Vytáhnu deku a hodím si batoh zpět na záda.
„Počkej, takže ty jsi nikdy neviděla, jak prší?" Rozložím deku a jdu k Lis.
„Ne, uh, neviděla." Lis stěží vyleze na první větev. Nevím co na to mám říct a tak změním téma.
„Počkej, pomůžu ti." Hodím deku na nejnižší větev a vylezu za ní.
„Chytni se týhle větve a já tě postrčím nahoru." Lis vyhodí své malé ručky nahoru a chytne se větve. Já jí pak chytnu za nohy a posouvám jí nahoru. Když je nahoře slezu, vezmu si batoh a deku a vylezu za ní.
„Podívej, ty větve nejsou dost tlusté pro nás pro obě. Ty budeš spát na téhle větvi a já na druhé straně." Vidím, že se Lis bojí a že o mě má strach.
„Neboj se, budu hned vedle." Pohladím ji po hlavě.
„Dobře." Lis se pořádně opře o větev.
„Kyby se cokoliv dělo, vzbuď mě. Ano?" Podám Lis deku a pověsím batoh na větev nad námi.
„Ale my máme jen jednu deku." Řekne Lis a podává mi jí zpět.
„Nech si jí, mně není zima." Zalžu trochu a oklepu se. Rozložím deku a přehodím jí přes ní.
„Jsi si jistá?"
„Naprosto. Já stejně musím ještě najít něco, čím bychom se mohly uvázat ke stromu. Jinak z něj spadneme." Seskočím ze stromu a podívám se zpět na cestu, kterou jsme sem přišly. Je to nádherný pohled – mezi stromy dopadá zář měsíce a osvěcuje rosu, která stéká po nejrůznějších rostlinách.
„To mě tu necháš samotnou? Ne, prosím ne..."
„Neboj se, nebudu daleko. Vždyť víš, že jsme sem doběhly ani ne za dvě minuty. Musíme se vyspat a to by bez toho nešlo." Vydám se zpět.
„Carmen..." Vzlykne Lis. Zastavím se ohlédnu se. I přes tmu mohu vidět, že Lis má pásku znovu celou mokrou od slz.
„Za chvíli se vrátím."
„Jestli ne, umřu strachy." Skrčí nohy k sobě Lis a obejme je.
„Tam nahoře jsi v bezpečí a mě ochrání tma, ano?" Povzbudím Lis a vydám se na cestu.
Vím, že v lese nic nenajdu. Jediné místo, kde bych mohla najít nějaký provaz, je v sirotčinci. Musím se vydat zpět.
Cestou si na stromy dělám křížky, abych věděla kudy jsem přišla a snažím se být, co nejtišejší.