Pohled

Jane

Nikdy se mi sny nezdály a tohle byl můj první sen za mých 13 let. Nechci ho zapomenout a tak vytáhnu nějaký sešit a vytrhnu z něj poslední stránku. Posadím se kousek dál od zastávky na velký kámen a začnu psát. Píšu tam co nejvíce detailů a rozebírám i ty nejmíň zajímavé věci. Když to dopíšu snažím se běžet, aby o mě neměla mamka strach. Ale za dnešek jsem si zaběhala dost a tak zpomalím.
Slunce je velmi ostré, ale já si to užívám. Pozoruji jak ze stromů padá listí. Cítím jak mi spadlé listí křupe pod nohami a jak mi vítr odhazuje mé hnědé vlasy z obličeje.
Dorazím domů. Stojím přede dveřmi a váhám. Co když moje sny předvídají budoucnost, jak to říkala babička a uvidím mamku v tomhle stavu. Na vteřinku zavřu oči, vydechnu, abych se uklidnila a pak otevřu dveře. Mamka připravuje večeři v krásných modrých šatech. Uleví se mi, když se na mě otočí a já vidím, že je plná energie a je št'astná jako každý den.
„My něco slavíme?" zeptám se, když uvidím krásně připravený stůl a sundám si brýle, abych na tu krásu viděla lépe.
„No, něco ano. Posad' se." řekne mamka s úsměvem. Sundám si boty a schodím svůj batoh na zem. Pomalými kroky kráčím ke stolu – úplně mi září oči. Sundám si moji džínovou bundu a dám jí na židli. Posadím se a koukám se na nádhernou dekoraci: tančící panáčci, mašle na ubrouscích, velká květina uprostřed stolu, krásné prostíraní a nadherné talíře a skleničky, které jsem u nás ještě nikdy nenašla. Jsem nadšená, ale pak si všimnu, že talíře jsou tři. Oči se mi rozzáří ještě víc.
„Táta už se vrátil z Německa?"
„Euh...né. Ještě ne a ještě dlouho tady nebude." Zamyslím se.
„Ale kdo tu s námi bude sedět?"
„Já." ozval se hlas, který jsem ještě nikdy neslyšela, ze schodů. Byla to vysoká holka, asi šestnáctiletá. Měla krátké blond vlasy s růžově obarvenými konečky. Oči měla světle modré a byla velmi vysoká.
„Já jsem Jane." Sešla ze schodů a podala mi ruku. „Tvoje mamka mi o tobě říkala. Ty jsi Carmen a je ti 14, že?"
„Jsem Carmen, ale je mi 13." Kývnu.
„Skoro 14." vloží se do debaty mamka. „Omlouvám se, že jsem ti o tom neřekla dřív. Nějak jsem zapomněla."
„To je v pořádku, ale kdo to je?" ptám se zaujatě.
„Je to tvoje sestřenka. Naposledy jste se viděly když ti byly 3 roky. Je normální, že si jí nepamatuješ." usmála se na mě. „Tak se posad'te, jídlo tu bude hned!"
Byla jsem trochu překvapená a tak jsem se beze slova usadila ke stolu a snažila se nezačít konverzaci, abych neřekla něco hloupého. Jenže Jane začala konverzaci sama.
„Myslím, že si budeme rozumět. Máme stejné zájmy. Miluji tanec a hudbu, rozhazovala ruce do vzduchu, stejně jako ty, ale neumím hrát na žádný nástroj. Je to trochu škoda," posmutněla. „Ale ty hraješ na klavír, že?" Zapomenu na únavu a začnu rozhazovat ruce stejně jako ona.
„Ano miluji tanec! Hraju na klavír, ale mým snem bylo umět hrát na housle. Zkoušela jsem to jako malá, ale nešlo mi to. Tak jsem to vzdala a začala jsem hrát na klavír, což mi šlo."
Povídaly jsme si i při jídle a mamka na nás s úsměvem koukala – byla ráda, že si rozumíme. Povídaly jsme si dál a dál, smály se a opravdu jsme si dobře rozuměly.
Po dlouhém povídání nastalo ticho a já začala přemýšlet. Pak si vzpomenu.
„Co to tedy slavíme? To, že jsem se po dlouhé době sešla se sestřenkou?"
„Ne, nabídli mi skvělou práci v zahraničí." řekne mamka nadšeně. Ale mně úsměv zmizí.
„Budeme se stěhovat? Vždyt' máme nádherný dům a vede se nám tu dobře. Copak nestačí, že v zahraničí pracuje tatínek?" Mamka se zasměje.
„Neboj stěhovat se nebudem. Ta práce je totiž jen na kratší dobu, pak si najdu práci tady."
„No tak to jo..."uleví se mi.
„Ta práce je na rok." Zapíchne mamka vidličku do dezertu.
„Na rok? A kam půjdu? Tatínek je většinu času na cestách a sama tady zůstat nemůžu...Jo ták! Já zůstanu s Jane je to tak?"
„Ano," nimrá se mamka v dezertu, „ ale jen do zítřka."
„No a co potom? Nikdo jiný mě hlídat nemůže..."
„Je tu ještě teta Velma...'' Mamka trochu znervózní a podívá se mi do očí, které jsou do široka rozevřené a brzy se v nich objeví slzy.
„Tam bys mě přece neposlala?" Natáhnu k mamce ruku a snažím se jí dívat do očí, ale jsou sklopené dolů. „No?"zeptám se znovu se zvýšeným hlasem a rozevřu oči ještě víc.
„Nemám jinou možnost..." zašeptá.
Pustím její ruku.
„No to snad ne? Vždyt' mě nenávidí! Nepamatuješ si na moje narozeniny? Dostala jsem od ní facku a ani nevím proč." Stoupnu si od stolu a začnu chodit kolem dokola.
„ A co mám dělat?" vstala mamka od stolu a já udělala krok dozadu.
„Vezmi mě sebou!"prosím.
„A co škola? Španělsky neumíš ani slovo."
„Ty jedeš do Španělska?" podivím se.
„Ano..., povzdychne si. Ona se o tebe dobře postará. Už dlouhou dobu pracuje v sirotčinci pro nemocné a postižené děti. Ty jí tam můžeš pomoct..."
„A co škola?"dám si ruce v bok.
„Stará se o ně jako jejich matka a má tam i menší školu, takže ti nic chybět nebude."
„To nemůžu jít třeba k babičce?"
„Ale no tak! Je už trochu stará a má dost práce. Jenom by si ji unavovala..."
„Ale já bych jí pomohla a náhodou se o sebe dokážu..."
,,Už je stejně pozdě! Koupila jsem ti lístky na vlak a v pokoji máš připravený kufr. Už se o tom nebudeme dohadovat!'' Ani nedokončím dezert a běžím po schodech se slzami v očích do mého pokoje.
Otevřu pokoj. Je úplně prázdný. Je tam jen postel, psací stůl a prázdné, dokořán otevřené skříně a můj červený kufr s batohem.
Moje obrázky ze stolu zmizely, všechno moje oblečení je zabalené a moje knihy jsou taky pryč. Usednu na postel a přemýšlím – nemám na výběr, já tam budu muset jít, ať chci nebo nechci. Ve dveřích se objevila Jane a pak usedla vedle mě na postel.
„Já u Velmy byla asi dvakrát v životě a nikdy se ke mně nezachovala tak jako k tobě. Myslím, že se za tu dobu změnila."
„Myslíš?" obávám se.
„Ano, obejme mě, a teď je čas na to jít na shopping!" zajásá Jane.
„Na shopping?" podivím se.
„Ano! Chceš se Velmě líbit?" zasměje se.
„Ano! A ráda bych si spravila náladu."
„Tak se připrav, ale ještě před tím se rozluč s tvojí maminkou. Odjíždí za dvě hodiny." Řekla Jane a s úsměvem odešla.
Bylo to poprvé, co se mi mazlit a loučit se s mamkou, moc nechtělo. Nadechla jsem se, abych se zklidnila. Vykročím z pokoje a jdu za mamkou. Čeká na mě pod schodama a když mě uvidí rozevře náruč. V tu chvíli zapomenu na naší menší hádku a rozeběhnu se ze schodů. Ze třetího schodu skočím a ona mě chytí.
„Užij si to tam zlatíčko." Už se jí chci zeptat, jak bych si to mohla u tety Velmy užít, ale neudělám to.
„Ty taky mami. Budeme si psát?"
„Ovšem, že ano, ale dopisy. Tam totiž není internet." Mám chuť křičet nebo alespoň něco říct, ale Jane už mě volá.
„Tak pojď! Máš všechno?"
„Tady máš takový menší dárek." Řekne maminka, vyndá ze své malé kabelky 75£ a podá mi je.
„Díky moc mamí!" sevřu jí v náručí. Potom odběhnu za Jane a při odcházení mamce naposledy zamávám.