Dragon hunt {OPRAVUJE SE}

První kapitola

,,Povídej mi ještě o dracích," vyhrkla jsem spěšně a matka se usmála. ,,Tak dobře Coren, ale pak hned půjdeš spát," přejela mi svými hladkými prsty po vlasech. Její hlas, jemný a tichý, mě pomalu ukolébá ke spánku. Dračí příběhy po ní chci vyprávět každý večer a ona mi pokaždé vypráví jiný. Oči se mi zavírají a hlava klesne do měkkého polštáře. Pořád slyším mámin jemný hlas, který je čím dál tišší. Její ruka mě lehce pohladí. ,,Dobrou Můj malý dráčku."

Ležím v tvrdé posteli, na de mnou jen temný strop a malé kapičky potu stékají po čele. Občas se stane, že se mi vybaví tahle vzpomínka. Na mámu a na doby, kdy jsem ještě neměla ponětí o opravdovém světě. Kdy jsem byla ještě malá a naivní holka. Nadechnu se a zvednu dlaně. Je taková tma, že je nevidím i když je mám přímo před očima. Ach, ta hustá, neprostupná tma. Pohltí veškeré pěkné vzpomínky a zaplaví mě úzkostí, která mě akorát svírá jako kleště. Okno na druhé straně je zatemněné a já si připadám jako v hrobce. Třeba už jsem mrtvá. Alespoň se tak cítím. Jsem si jistá, že už neusnu a nemá cenu se o to pokoušet. Zvednu se a postel při mém pohybu trochu zavrzá. Položím bosá chodidla na kamennou, ledovou podlahu a zalapám po dechu. Studený povrch bodá do chodidel, jako malé jehličky. Rychle nohy zase zvednu a sednu si do tureckého sedu. Přemýšlím co budu dělat. V mém skromně zařízeném pokoji se nic zajímavého dělat nedá a tak jen hledím do tmy a vnímám tlukot svého srdce.

Už je to tři roky co mi zemřela máma. Bylo to náhlé a nečekané. Otec ji jedno ráno našel na zemi v kuchyni, bledou a bez života. Nikdo si nebyl jistý, jak vlastně zemřela. Otec mi ale tenkrát řekl, že ji pravděpodobně zradilo srdce. Bylo mi patnáct, když se to stalo, a mně se zhroutil celý svět. Jediný člověk, který mi rozuměl, mě opustil. Byla jsem naštvaná. Na ni i na všechny okolo. Nechala mě tu s otcem samotnou a já jí to přes rok nedokázala odpustit. Dny i noci jsem pak jen ležela v posteli a ptala se sama sebe proč se to muselo stát. Proč mě musela opustit a nechat mě tady v té opuštěné, staré chalupě. Tři roky uběhly jako voda a já se pořád ještě cítím ztracená, i když ta bolest už pomalu odeznívá. Nebo si na ni spíš začínám zvykat. Ano, to bude ono. Přehrávám si všechny vzpomínky z dětství a nevědomky mezi prsty třu malý zlatý medailonek ve tvaru drobného draka. Dala mi ho, když mi bylo třináct a já poprvé sestřelila straku v letu. Střílet z kuše, z luku a bojovat s mečem jsem se učila už odmala. Kořeny mojí rodiny totiž sahají hluboko do historie lovu draků v téhle zemi a v žilách mi koluje krev nejobávanějších lovců, kteří tady kdy žili. 

Když jsem byla ještě hodně malá, těšila jsem se, až jednou půjdu s dědou a otcem na lov. Viděla jsem to jako neopakovatelné dobrodružství na jejímž konci odvážní hrdinové setnou hlavy krvežíznivým stvůrám a zachrání tak vystrašené obyvatele chudých vesnic. Alespoň tak mi to interpretovaly knihy, které mi můj děd vozil ze všech koutů světa. ,,Jsou to nebezpečné stvůry, ani nemrkneš a sežehnou tě na popel, zbude po tobě jen mastnej flek!" říkával děd a přejížděl zjizveným prstem po detailech na obrázcích. Pak jsem ale zjistila, jaká je pravda. Že můj otec ani děd nejsou žádní hrdinové, že nezabíjejí aby zachraňovali vesničany před stvůrami, nýbrž, že prahnou po trofejích, po ohnivzdorných kůžích a vzácných orgánech. Že se ve skutečnosti předhánějí s dalšími lovci, kdo skolí hrozivějšího a vzácnějšího draka. A mně se to začalo příčit. Jakmile jsem trochu povyrostla, dospěla jsem k názoru, že lov draků je něco, čemu nikdy doopravdy neporozumím. Nechtěla jsem zabíjet jen pro to, abych se mohla chlubit ostatním, že mi v obýváku visí hlava, která ještě nedávno plivala oheň. Matka pro mě v tomhle směru měla pochopení, ale otec nikoliv. Jako zarytý lovec měl jasnou představu o tom, co ze mě bude až dospěji. Byl přesvědčený, že budu pokračovat v rodinné tradici i když jsem žena a zaslepen touhle vidinou přehlížel všechny moje náznaky odporu. Už tak jsme k sobě těžko hledali cestu a potom, co zemřela matka se to ještě zhoršilo. Ta propast mezi námi se pořád rozšiřovala a ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem se přes ni přenést.