Dragon hunt {OPRAVUJE SE}

Dvacátá pátá kapitola

Zírala jsem do tmavých očí a překvapením zamrzla na místě. Ten mladík, kterému ona dívenka říkala Oleg, se na mě díval. Pronikavě a uhrančivě. Tma mu sice zastínila tvář, ale jeho ostré rysy jsem v ní dokázala rozeznat. Ani se nehnul, pouze na mě zíral. Vůbec jsem nepobírala, jak se sem dostal. Mohla jsem ho sundat, vrazit mu jednu do palice nebo ho bodnout dýkou a utíkat pryč, ale nešlo to. Ne, když mi prakticky nic neudělal. Kdyby mě napadl nebo mě alespoň chytil, tak bych se bránila, ale takhle jsem neměla žádný podnět k tomu, mu něco udělat. Klídek. Zaznělo mi v hlavě tiše. Zamrkala jsem do tmy. Zdálo se mi, jako bych ta slova slyšela v mysli, ale byla tichá. Velmi tichá. ,,Ustup ode mě a nech mě jít!" sykla jsem k němu a sevřela dýku v dlani. Byla jsem odhodlaná si cestu ven probít, bude-li třeba. Jestli se na mě vrhne, nebudu ho šetřit! Nebuď hloupá. Tentokrát jsem ta slova uslyšela jasně a zřetelně. To jako vážně? Udělala jsem od něj pár kroků stranou a přitom vrtěla hlavou. Jako bych se jeho hlas snažila vytřepat z hlavy ,,To nemůžeš! Nech toho!" zavrčela jsem. Ale on nepřestal, stále mi v hlavě zněla ta dvě slova: Nebuď hloupá. Chytila jsem se za hlavu. Copak už jsem se vážně zbláznila? ,,Nech toho! Slyšíš mě? Nemluv už!" Tentokrát jsem to vykřikla nahlas a rázně. Oleg sebou trhl. Ty mě slyšíš? Projelo mi hlavou. Přitlačila jsem si dlaně na uši. ,,Přestaň s tím!" ozvala jsem se znovu. Pokaždé, když mi někdo promluvil v hlavě bylo to, jako by mi do ní vlezl, jako by mohl vědět vše, co vím já. Přečíst si všechno z mojí hlavy. Hrát si se mnou. 

Nás neokradete. Věděl jsem o vás ještě předtím, než jste přebrodili řeku. Jeho hlas byl hluboce položený, ale jemný a hladký jako samet. Na rozdíl od dračice, která měla hlas rázný a dominantní. ,,Cože?" Stále jsem byla rozhozená z toho, že slyším jeho hlas ve své lebce, takže jsem úplně nevnímala význam těch slov. Nejsme obyčejní obchodníci. Pokud ty věci teď hned pustíš, klidně na to zapomeneme. Pokud ale ne. Obávám se, že to pro tebe neskončí dobře. Jasně mi vyhrožoval. Nechtěla jsem se ale jen tak vzdát své kořisti. Nevěřila jsem tomu, že by mi jeho skupina starců mohla nějak ublížit. Tašku, která mi visela na rameni, jsem chytila ještě pevněji a tiše mu zírala do tváře. Udělala jsem první věc, která mi v ten okamžik přišla správná. Z ničeho nic jsem se otočila na patě a bez jediného slova vyrazila pryč od něj. Běžela jsem rychle. Dlouhými skoky jsem přeskakovala balvany, které mi stály v cestě a ani jednou jsem se neohlédla. Nebylo to moc chytré rozhodnutí, co si budeme povídat, ale já se v tem moment nechtěla vzdát. Už jsem trpěla zimou dost dlouho.

Varoval jsem tě. Projelo mi lebkou ostře, vteřinu předtím, než mi někdo vrazil pěstí. Vlastně mi bylo úplně jasné, kdo to byl. Bolest se mi rozlila po čelisti, zatímco jsem se zakymácela a padala k zemi. Hlavou jsme narazila na něco tvrdého a zatímco se mi hlava plnila bolestí, před očima se mi zatmělo. 

Probrala jsem se na zemi. Pusu jsem měla plnou hlíny, protože jsem ležela na břiše, s rukama svázanýma za zády. Jakoby nestačilo, že už mě jednou unesli. Rozkašlala jsem se a pomalu si klekla na kolena. Vlasy mi spadly do očí a tak mi chvíli trvalo, než jsem je vrtěním hlavy dostala pod kontrolu. Klečela jsem u břehu řeky, na té druhé straně u tábora. Obloha nade mnou byla stále černá, protkaná stříbrnými hvězdami. Nebyla jsem mimo moc dlouho. Co jsi zač?  Lekla jsem se toho hlasu, který se mi znovu rozezněl myslí. Věděla jsem, že Oleg bude někde blízko. ,,Co je ti do toho?" vyprskla jsem naštvaně. Mám i toho tvého přítele. Nemůžu ti ale zaručit, že se mu nic nestane. Nicméně pokud budeš spolupracovat, třeba se nějak dohodneme. Přivřela jsem víčka a prudce se rozhlížela kolem sebe. Pak jsem ho zahlédla ve stínu, opřeného o kmen vrby s rukama zkříženýma na hrudi.Tak to zkusíme znovu. Co jsi zač? ,,Obyčejná holka," vydechla jsem a odplivla ještě zbytek hlíny, který mi ulpěl na patře. Už jen to, že slyšíš to, co si myslím, svědčí o tom, že nejsi obyčejná. Kdo tě to naučil? Kdes sebrala tuhle magii? Prodal ti ji snad Šaman? ,,Cože? Ne! Žádnej Šaman mi nic neprodal! Kdybych věděla, proč se to děje, tak ti to řeknu, jenomže já to nevím," rozčílila jsem se. Dobře. Od Šamana se drž dál. Je to šmelinář a nic od něj nedostaneš zadarmo! Ber to jako radu do budoucna! ,,Teď mi zase řekni, kdo jsi ty? Jak to, že nemluvíš?" Měla jsem na něj tolik otázek. Jestli tu někdo není obyčejný, je to on. Otázky tu pokládám já. Jak dlouho už tohle umíš? ,,Jak to, že se pohybuješ tak rychle? V jednu chvíli jsi byl u tábora a pak si stál pře de mnou na druhý straně! Jak to děláš?" chtěla jsem z něj dostat alespoň nějaké odpovědi. Myslím, že jsem to řekl jasně. Tady pokládám otázky já. Nikdo jiný! ,,Nepřijde ti to krapet nefér? Co takhle na střídačku?" snažila jsem se o kompromis. Nemyslím jsi, že jsi v postavení, abys mi určovala podmínky! Bylo mi jasné, že z něj nic kloudného v tuhle chvíli nedostanu.Tak mi odpověz. Jak dlouho už tohle umíš? ,,Co já vím, čtyři dny? Asi. Vím to od té doby, co jsem se potkala s jednou dračicí." S dračicí? Jakou?  Vystoupil ze stínu vrby, takže mu do hranatého obličeje padlo světlo hvězd. ,,Velká, černá, oči plné ohně. Jak dopodrobna ji chceš popsat?" Má dva velké zahnuté rohy na hlavě, zuby černé jako obsidián a stejně tak i jazyk? ,,Tak nějak. Ty ji znáš?" Oleg přivřel oči a stoupl si přede mě. Musela jsem zvrátit hlavu dozadu, abych se mu stále dívala do očí. Pozorně si mě prohlížel, i v té tmě jsem viděla, jak očima přejíždí po mých nohách, trupu a jak pečlivě zkoumá můj obličej. 

Jak se jmenuješ?  Naklonil hlavu na stranu a nedočkavě přešlápl. ,,Coren..." Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, když si mě někdo prohlížel. A už vůbec ne tak pečlivě, jako Oleg. Coren Rander?  Když jsem zaslechla svoje příjmení, vytřeštila jsem na něj oči. ,,Ty mě znáš?" přivřela jsem víčka a snažila se jeho tvář přiřadit k někomu, koho už jsem možná potkala. Ale nikoho mi nepřipomínal. Ne. Ale znám tvoji matku Zeu Glowendrey. Chvíli jsem se ani nepohnula. Jeho poslední slova mi uvízla v hlavě. Pak jsem si olízla rty a byla připravená mu sdělit něco, co ho možná vyvede z míry. ,,Znal si ji. Je mrtvá už tři roky," vydechla jsem a čekala, že překvapeně vytřeští oči nebo že zalapá po dechu. Ale to se nestalo. Místo toho se jeho obličej rozzářil poznáním. S úsměvem si klekl přede mě. Jeho vševědoucí úsměv mě znervózňoval. Jak to, že ho ta zpráva nepřekvapila? Proč se do háje usmívá? Ve tvářích se mu udělali dolíčky a já si stihla všimnout i drobných pih na jeho nose. Pak mi v lebce zazněl jeho hladký hlas, ale význam těch slov, které mi vpluly do mysli, mi stále nedocházel. Ne není Coren. Tvoje matka žije.