Dragon hunt {OPRAVUJE SE}

Šestá kapitola

Šli jsme hodiny a hodiny. Dlouho jsem necítila tak zvláštní tlak v nohou, který se mi rozlil do lýtek zhruba po sedmi hodinách nepřetržité chůze. Dokonce i tašky jakoby vážily dvakrát tolik, co na začátku cesty. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem otce přemluvit k přestávce. Najedli jsme se při cestě a pokračovali stále dál. Les vystřídaly lány polí, na kterých se ve větru vlnily klasy obilí. Vlnící se vousy ječmene připomínaly hedvábnou, přelévající se řeku. Slunce naštěstí nepražilo tak silně a nyní se schovávalo za hustými, šedivými oblaky. ,,To se nemůžeme ani na moment zastavit?" nedala jsem pokoj a zaúpěla, když jsem spatřila strmý kopec, který se z ničeho nic vynořil za zatáčkou. Zvedal se a mizel zase v další zatáčce. Pole vystřídaly louky plné rudých květů vlčího máku, žlutých pryskyřníků a čekanky. Otec se na mě, jako už mnohokrát předtím, s povzdechem otočil. ,,Neříkej mi, že jsi unavená už první den chůze!" řekl rozhořčeně a pak pokračoval: ,,Čím dřív dojdeme na mýtinu, tím dřív rozděláme oheň a budeme si užívat pohody až do rána," řekl a tím to haslo. Žádná přestávka nebude. Hlasitě jsem si povzdechla, tak aby to otec slyšel. 

Loudala jsem se do kopce tak pomalu, že jsem brzy ztratila otce z dohledu. Jak se ukázalo, kopec se stále zvedal a stáčel do zvláštní spirály, za každou zatáčkou se objevil další. Chodidla a lýtka jsem měla v jednom ohni. Nechápala jsem proč by někdo podstupoval tak dlouhé výpravy dobrovolně a ještě se na ně těšil. Ale jak už to tak bývá, všechno má svoje konce a i tenhle kopec nakonec přestal být kopcem a stal se rovinou na hřebenu jakési menší hory. Tráva zde rostla krátká, drsná a suchá. Musela jsem ale uznat, že ten výhled stál za to utrpení. Přímo pode mnou se táhly dlouhé lány polí, oddělené menšími okrsky plnými stromů. V dálce se vlnily další kopce, hory a tmavé lesy. Kdyby obloha nebyla šedivá a zatažená, nemělo by to jedinou chybičku. 

Podařilo se mi otce dohnat a společně jsme se kochali tím výhledem, jež nám poskytoval holý hřeben. Rovina pokračovala dál a pak se zase začala svažovat dolů, písčitá cesta se změnila v kamenitou a na holých stráních se začaly objevovat borovice. Myslela jsem si, že chůze do kopce je příšerná, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Strmá cesta dolů byla totiž mnohem horší. Kamínky mi klouzaly pod nohama a neustálé brzdění způsobilo, že mi v chodidlech tepala palčivá bolest. Zatnula jsem zuby a snažila se sejít sráz co nejopatrněji, ale zároveň co nejrychleji. Když jsem stanula pod kopcem, musela jsem si několikrát zakroužit v kotnících, protože palčivá bolest neustávala. ,,Na tu bolest si zvykneš neboj," řekl otec, když viděl můj ublížený výraz. ,,Počkej na puchýře, to teprve něco zažiješ!" zasmál se, ale mně do smíchu nebylo. ,,Brát si nové boty na tak dlouhou výpravu byl špatnej nápad," zaskuhrala jsem nakonec. Ale co, z chyb se člověk učí.

Obloha ztmavla a zpěv ptáků začal pomalu utichat. Vzduch místo toho naplnilo cvrkání cikád. ,,Tak už tam budeme," řekl otec a mně se rozbušilo srdce nedočkavostí. Nohy jsem měla jako z olova, hlad i žízeň mě spalovaly zevnitř. A skutečně, když jsme prošli úzkou cestičkou mezi břízami, vynořila se mezi námi mýtinka obehnaná nízkými stromky. Uprostřed se povalovaly šedivé balvany, hojně poškrábané od poutníků, kteří do kamene vyškrabovaly svoje jména nebo iniciály. ,,Konečně," spustila jsem batohy z ramen a odhodila je k balvanům, otec mezitím vytáhl ze své tašky dvě tuhé deky, které rozložil na zemi. Bez okolků jsem se na jednu z nich svezla a pocit úlevy se mi rozlil do těla. Byla jsem na sebe pyšná, ale při pomyšlení, že to byl pouze první den z mnoha dalších, se mi srdce znovu sevřelo. Otec posbíral suché větve a kus od dek zapálil menší ohýnek. Každou další minutou obloha tmavla víc a víc, až se ukázala první hvězda. Jasná tečka na obloze, slibující příchod dalších hvězd. Ležela jsem na dece a sledovala, jak se vynořují další a další, až jich byla obloha plná. S odchodem slunce přišel i vlezlý chlad a tak jsem se zachumlala do své sobí kožešiny, ušité do podoby spacáku. Otec nožem seřízl špičky silnějších větví a napíchl na ně kousky zeleniny a chleba. Z té vůně se mi začaly sbíhat sliny. ,,Zítra k večeru bysme měli dorazit k jezeru, žádné strmé kopce už nás sice nečekají, ale i tak to bude náročné, tak s tím počítej," říkal, zatímco mi podával jeden klacík s jídlem. Horká mrkev, cibule a papriky mi tančily na jazyku. ,,Ráno si nohy zalep, nebudou tě tak dřít," řekl a hodil mi kožené pásky ošetřené na opačných koncích smůlou. Používaly se na rány, aby se do nich nedostala infekce, ale otec je používal i na puchýře. ,,Snad to pomůže," řekla jsem a odložila prázdný klacek stranou. Musela jsem se podívat na to, jak moje nohy po tak náročné cestě dopadly a tak jsem si pomalu sundala obě boty. Sykla jsem bolestí, když jsem jednu botu sundavala moc drsně. Lněné ponožky byly propocené a na palcích a patách se vyjímaly načervenalé okrsky. Opatrně jsem je svlékla a dostalo se mi pohledu na moje zubožená chodidla. Puchýře jsem měla do krve rozedřené jak na patách, tak i na palcích. Nechala jsem je na vzduchu a přemýšlela, jak to zítra zvládnu. 

,,Na svojí první výpravě jsem měl puchýře mnohem horší," snažil se to otec zlehčit. ,,Škoda, že nemáme nějaké léčivé masti," prohodila jsem zamyšleně. ,,Mench nějaké určitě mít bude. Kdysi studoval v Hlavním městě obor léčitelství a vždycky pak s sebou na hony tahal všemožné lahvičky a mastě." Po chvíli ticha jsem se zeptala: ,,Jak si se s ním vůbec poznal? V Hlavním městě?" Přihodil do ohně dvě menší polena. ,,Ano, v mládí jsem tam jezdil za tvojí matkou. Studovala tam historii, tak jsem ji tam pravidelně navštěvoval a shodou okolností jsem poznal Menche. Geryla jsem potkal až o několik let později na soutěži Drakobijec. Byli jsme spolu ve finále," lehce se zasnil. ,,A kdo vyhrál?" Otec se na mě otočil a mrkl. ,,No samozřejmě, že já! Naštěstí to bylo v mečovém souboji, kdyby to byla například lukostřelba, Geryl by mě snadno porazil. Na tohle je totiž opravdu machr," dořekl a s povzdechem se položil na záda. Rukou si podložil hlavu a zíral na nebe. Napodobila jsem ho a přitom jsem se snažila nepřejet bolavými chodidly po hrubé dece. ,,Proč se vůbec rozhodla pro historii?" Praskání ohně mě pomalu uspávalo. ,,Vždycky jí to zajímalo. Myslím, že jí tenkrát bylo asi patnáct, chtěla se stát profesorkou a vzdělávat i chudé lidi na vesnici. Chtěla učit děti v Gimerách, ale i v ostatních městech. Pak zjistila, že to není tak jednoduché," odmlčel se. Ticho mýtiny přerušovaly cikády v trávě. ,,Chybí mi," vyhrkla jsem z ničeho nic. Pevně jsem stiskla víčka. ,,Mně taky. Každý den," řekl tak tiše, že jsem ho sotva slyšela.