Dragon hunt {OPRAVUJE SE}

Devatenáctá kapitola

Oči se mi zalily slzami, které mi vlivem gravitace stékaly po čele a dál pak skapávaly na prašnou cestu. Bála jsem se. Tak příšerně jsem se bála. Poslouchala jsem jejich hloupé řeči plné oplzlostí a plánů, co se mnou hodlají provést a při každém slovu jsem trnula hrůzou. I když se mi z toho kodrcání hlavou dolů dělalo mdlo, bála jsem se toho, co nastane, až kůň zastaví. Po dvaceti minutách, které mi ovšem přišli jako hodiny, se kůň zastavil. Srdce jsem měla až v krku. Můj únosce seskočil, pak mě lehce stáhl a přehodil si mě přes rameno. Cítila jsem jeho pach. Mrtvolný s příměsí kořalky. Vláčel mě na rameni několik minut a pak mě surově hodil na zem. Konečně jsem se mohla podívat, kde to vlastně jsem. Hlava se mi stále točila, ale dokázala jsem se rychle zorientovat. Únosce mě odhodil k vysokému dubu, který dominoval celé mýtině, která s mi před očima rozevřela. Vypadalo to jako menší tábořiště uprostřed řídkého lesa. Všude stály provizorní stany z dračích kůží, na kterých byli podivně rozvěšené orgány různých živočichů. Vzduch nebyl cítit lesem ani jehličím, pouze smrtí. Zvedl se mi žaludek, v ústech jsem ucítila chuť žluči a v mžiku jsem vyzvrátila obsah žaludku na kořeny stromu. Únosce se zašklebil a pak mi ruce převázal delším lanem, které pak omotal kolem kmene. 

,,Normálně bychom si s tebou užili už teď, ale veliteli se líbíš a tak se rozhodl, že počkáme, až přijede Brom. Budeš jeho dárek od Požerky." Neměla jsem páru, kdo je Brom nebo Požerka. ,,A kdy přijede ten Brom?" vyhrkla jsem tiše a snažila se spolknout slzy, které se mi draly do očí. ,,Ty ho neoslovuj Brom ty nicko!" obořil se na mě a uštědřil mi palčivou facku. ,,Pro tebe je to Pán. A přijede už zítra, tak se těš!" zašklebil se a pak mi stiskl stehno. Ten dotyk jsem cítila ještě hodně dlouho. 

Lovců hlav bylo mnohem víc, než jsem myslela. V táboře jich bylo nejméně čtyřicet. Z doslechu jsem pak usoudila, že Brom je hlavní velitel, který šéfuje celé téhle bandě hajzlů a že Požerka je jeho mladší bratr, který to vede, když je Brom mimo tábor. V myšlenkách mě napadalo spoustu věcí, které by se mnou mohl Brom udělat. A ani jedna se mi nelíbila. Snažila jsem se vymyslet nějaký plán na útěk, ale nevymyslela jsem nic. Provaz byl uvázán pevně a navíc jsem byla všem na očích. 

Během zbytku dne se na mě zbytek lovců chodil dívat, jako na zvíře v kleci. Přitom diskutovali o tom, co by se mnou všechno prováděli a mě se z toho znovu zvedl žaludek. V duchu jsem volala Adriana. Nemohl mě tu takhle nechat! Byla jsem si jistá, že se pro mě vrátí. Ale aby už nebylo pozdě. Před setměním mi k nohám hodili kus plesnivého chleba a kovový zkrabatělý hrnek s vodou, kterou nabrali někde ve špinavém potoce. Ale žízeň mě sužovala tak palčivě, že jsem tu nechutnou břečku vypila. Noc to byla krušná a já nezamhouřila oka. Tma, která pohltila celý tábor, uprostřed noci lehce zbledla vlivem měsíce, který vyšel z poza kopců.A právě v tu dobu jsem zaslechla kroky, které se zastavily kousek přede mnou. Marně jsem doufala, že je to Adrian. Když se ozval slizký hlas mého únosce, moje naděje splaskla jako balónek. Měsíc mi osvítil jeho nechutnou tvář, křivý nos a slepené vlasy, ani jsem nechtěla vědět čím.

,,Co kdybychom si užili už teď děvenko? Nikomu to nepovíme..." zasmál se pod vousy chraplavým hlasem a přiblížil se ke mně. Přitiskla jsem se ke stromu, co nejtěsněji, až se mi kůra zaryla do zad. Ten nechutný lovec se ke mně naklonil a jedním pohybem mi roztrhl blůzu tak, že mi odhalil půlku hrudníku. Zamlaskal a už se natahoval blíž. Na nic jsem nečekala a jakmile byl dost blízko, silně jsem ho kopla do rozkroku. Bolestně vyjekl a pak se svalil na bok. Jeho bolestné vyjeknutí se rozlehlo táborem a zaslechli ho tak i další lovci, dokonce i Požerka, který k nám přispěchal. Uviděl ho, jak se svíjí na zemi, nespokojeně přitom mlaskl a pak do něj jednou kopl. ,,Ale ale Tribe, tobě se zachtělo zakázaného ovocíčka jo?" řekl na oko soucitně, pak ho chytil pod krkem a mrštil s ním o zem. ,,Takhle se chováme k dárku pro Broma ano?" zasyčel hrozivě a v mžiku vytáhl ostrou dýku. ,,Zabít tě by byla škoda Tribe. Ale za vyučenou ti prostě dát musím. S tím se mnou určitě souhlasíš viď?" Jakmile to dořekl povalil ho na záda, poručil ať ho ostatní pevně drží a pak mu stáhl kalhoty až po kolena. Tohle jsem vidět nepotřebovala. Schovala jsem si hlavu mezi koleny, zatímco se lesem rozlil bolestný křik lovce. Když jsem se odvážila a otevřela oči, uviděla jsem Požerku s rukama od krve. Zrovna si utíral zakrvavenou dýku do kalhot. Necítila jsem žádnou lítost pro mého únosce ani když jsem viděla, jak bolestně heká a s úplně bledou tváří leží na zemi. Pak Požerka zapískal a ve vteřině se ze tmy vynořili tři velcí psi, černí jako uhel. Zastavili se mu u nohy a s oddanýma očima čekali.   

,,Svačinka!" vykřikl Požerka a hodil jim useknutou chloubu mého únosce. Psi se po ní vrhli a já se odvrátila stranou. Už jsem toho viděla dost! Požerka poté přistoupil ke mně. ,,A ty slečinko," přimhouřil oči a pozorně si mě prohlédl, ,,nezkoušej utéct. Stačí jenom písknout a budeš mít v patách moje psi," řekl a spočinul pohledem na mojí roztržené blůze, kterou jsem si pevně držela v rukách. ,,Oni rádi slečinky, jako jsi ty. Sladké a nevinné," dořekl s úlisným úsměvem. Pak odešel a sním i zbytek lovců, kteří podpírali Triba. Za několik minut jsem se opět ocitla sama. Uprostřed tmy, u stromu, s roztrženou blůzou a s nevěřícným pohledem, upírajícím do mlžné tmy. Co se to právě stalo?

Jestli si pro mě zítra Brom přijde, nechci si ani domýšlet, co mi vládce těchhle barbarů plánuje udělat. To radši zemřu, než patřit takovým šílencům! Zírala jsem na měsíc, který právě couval a v duchu si přála znovu vidět Adriana. Co bych teď dala za jeho ironické poznámky, za jeden pohled do jeho jiskřivě zelených očí. Nemohla jsem spát, adrenalin mi proudil tělem jako zběsilý a já tak nepocítila žádnou únavu. Bála jsem se toho, co nastane až se rozední a až se lovci opět vzbudí. Doufala jsem, že po ukázce, kterou demonstroval Požerka, co se stane těm, kteří by mě chtěli nějak obtěžovat, se už žádný lovec nebude o nic pokoušet. Přesto jsem byla neustále v pozoru.

K ránu jsem sebou trhla při zvucích kroků. Protáhla jsem svoje rozlámané tělo a rozhlédla se. Tábor byl zahalený v raním oparu, slunce ještě ani pořádně nevyšlo a tak byl v táboře ještě relativně klid. Osoba, která se ke mně blížila se vynořila z mlhy a já v ní poznala Požerku. Jeho hubená postava působila dojmem slabého jedince, včera jsem se ale přesvědčila o opaku. Zastavil se u mě a se širokým úsměvem mě pozoroval. Zhoupl se na patách a pak ke mně udělal ještě dva kroky. ,,Dobré raníčko princezničko. Dnes je tvůj velký den a já mám pro tebe skvělou zprávičku," přitom si mlsně olízl rty. Na těle mi naskočila husí kůže. ,,Brom přijede dnes k večeru. Do té doby si tě můžu užít já," při těch slovech přivřel oči a já celá ztuhla. Nebyla jsem schopná nic říct, hlasivky se mi stáhly. Požerka se na mě usmíval, užíval si moje rozpaky a znechucení. Naklonil se ke mně a já ucítila jeho zkažený dech. Byl u mě tak blízko, že jsem mohla snadno rozeznat jednotlivé jizvy na jeho obličeji. Modré, dosti zakalené oči se na mě upíraly s nedočkavostí. Pak mi jednou rukou sáhl na stehno. ,,Ne!" zasyčela jsem skrze zuby a kopla ho do holeně druhou nohou. Požerka zaklel a chytl mě za vlasy. Hlava mi hořela, jak pevně mě za vlasy držel a třásl se mnou jako s hadrovou panenkou. ,,Udělej to znova a o tu nohu přijdeš!" sykl zlověstně a přitlačil mě ke kmeni. ,,Libuješ si v uřezávání částí těl, co?" odsekla jsem odhodlaně. Odvaha jakoby mi zničeho nic zaplavila tělo i mysl. Bylo to jako vlna. Najednou jsem se nebála. Moje poznámka ho evidentně překvapila. Na okamžik jeho stisk povolil. Využila jsem toho a znovu ho kopla, tentokrát do hrudi. Zakymácel se, ale ztracenou rovnováhu brzy našel. ,,Co si o sobě myslíš ty čubko?" zakřičel na mě a na tváři mě zaštípala facka. Místo slz se ale na mém obličeji objevil pobavený úsměv. Musela jsem se smát. V ten moment mi to přišlo k smíchu. To jak se snažil ve mě vyvolat strach a donutit mě k poslušnosti. Přitom on sám byl ubohý zoufalec! Ta jeho přetvářka mě rozesmála. Moje reakce ho totálně vyvedla z míry. Nechápavě na mě zíral a uhodil mě znova. Silněji. Ale já se smála o to víc. Chechot se změnil v šílený smích plný hořkosti a totálního pohrdání. ,,Čubko!" zasyčel a se zatnutými pěstmi ode mě odkráčel. A já se smála dál. Bylo mi jasné, že můj hlasitý smích mě právě zachránil před strašnými věcmi. Když jste na pokraji sil a myslíte si, že už je vše ztracené, je někdy lepší se smát než brečet.