Dragon hunt {OPRAVUJE SE}

Dvacátá třetí kapitola

,,...Dál už ten příběh znáš. Dračice odvedla pozornost, nejspíš spálila tábor na popel a já tě chrabře zachránil. A pak zazvonil zvonec a pohádky byl konec!" skončil Adrian svoje krátké vyprávění o tom, jak našel dračici chycenou pod sítí a jak ji vysvobodil. Jako chrabrý hrdina. Jo, jo - celý Adrian. 

,,Proč si myslíš, že ti pomohla?" zeptala jsem se. Toužila jsem o Ní s někým mluvit. Chvíli jen tiše seděl. Skály, které nás obklopovaly, se tyčily k jasnému nebi a krom vzdáleného zpěvu ptáků a praskání čerstvě rozdělaného ohně, k nám doléhalo už jen hučení meluzíny, která fičela škvírami ve skalách. ,,To nevím. Třeba cítila, že mi něco dluží," pokrčil rameny a kopl do šutru, který mu ležel u nohy. ,,Myslíš, že draci chápou všechno...Všechno tohle?" rozhodila jsem rukama, ,,že mají cítění pro morálku a soucit?" Vyčkávala jsem jeho odpověď v naději, že nejsem jediná, kdo věří tomu, že jsou draci něco víc, než-li jen oheň plivající, sírou zapáchající a ne moc chytře vypadající tvorové. ,,Proč se mě na to ptáš?" přivřel nejistě víčka. Ale ještě, než jsem stačila něco říct, pokračoval: ,,Neříkej mi, že ty tomu nevěříš! Jak bys to potom vysvětlila? A o soucitu jsme se myslím přesvědčili už v té jeskyni! Mohla nás přece uškvařit na škvarek, ale neudělala to," řekl rázně. Musela jsem se usmát. Jakoby ze mě někdo sňal tíživý kámen, který jsem na sobě celý život nosila! To, vědomí, že někdo věří tomu samému, čemu věřím já, mě zalilo nesmírnou úlevou. ,,Vždycky jsem si myslela, že jsem jediná, kdo si tohle myslí. Nejsem si ale jistá, jestli jsou všichni draci stejní jako Ona...Protože..." zamyslela jsem se a skousla si dolní ret. ,,Co?" povytáhl jedno obočí. ,,No. Stále musím přemýšlet nad tím, jak to, že slyším Její myšlenky. Pořád mi to nedává žádný smysl. Proč já? Proč ona?" vrtěla jsem hlavou a třela si prsty. ,,To vážně nevím Coren. Abych řekl pravdu moc jsem tomu předtím nevěřil, ale potom, co se událo," zakroutil hlavou, ,,prostě si myslím, že to nějaký důvod má. Musí mít. Otázka je, jestli se ho někdy dozvíš." 

Přikývla jsem a nevěděla, co na to říct. Měl pravdu. Nevěděla jsem, jestli se někdy dozvím důvod našeho spojení s dračicí. ,,A vůbec, jsi si jistá, že slyšíš jen Její myšlenky? Potkala jsi kromě Ní ještě jiného draka?" Jeho otázka mě zarazila. Protože ne. Kromě Ní jsem žádného jiného draka - živého draka - nepotkala. ,,Chceš tím říct, že třeba slyším myšlenky všech draků?" vyhrkla jsem zmateně a chytila se za hlavu. Jaká je pravděpodobnost, že budu slyšet myšlenky všech draků? Jak to, že mě to předtím nenapadlo! ,,Co s tím mám dělat? Co když to vážně umím! Panenko skákavá a co když na to přijde můj otec? Myslíš, že by mě kvůli tomu využíval k lovu? Co když ze mě udělá živou návnadu! Ne - ne to by přece neudělal! Nebo snad jo?" hlava se mi zaplavila paranoidními myšlenkami. Adrian zavrtěl hlavou.

,,Přestaň vyšilovat. Nemusí to vědět, já mu to nehodlám vypravovat u táboráku! Co myslíš, že by mi udělal Geryl, kdyby zjistil, že jsem osvobodil draka! Pěkně bych to schytal!" přerušil můj bláznivý výlev a pak se zvedl se slovy, že půjde pro další dřevo, protože oheň už začal pohasínat. Sledovala jsem, jak odchází a mizí za skalami. Pak jsem se zhluboka nadechla a v předklonu si prohrábla vlasy. Musela jsem se smát při vzpomínce na to, jak bídný život jsem žila s otcem v naší chalupě. Nikdy jsem nezažila opravdové dobrodružství. Ale tohle! Celá tahle cesta je jako nový svět, který jsem předtím neznala. Dokonce i já sama jsem si připadala jako jiný člověk. Jako někdo cizí. Když si vzpomenu na tu vyděšenou holku, která nikdy neměla přátele, nemohla jsem se s tou dívkou ztotožnit. Copak jsem se změnila až tak? Pomalu jsem začínala věřit tomu, že jsem opravdu někdo jiný. Viděla jsem samu sebe, v naší chalupě, na tvrdé posteli, ustrašenou a s očima dokořán, zírající do tmy. Viděla jsem, jak se ode mě ta vyděšená dívka vzdaluje, jak mizí v dáli zatímco na opačné straně stojím Já.