Dragon hunt {OPRAVUJE SE}

Desátá kapitola

Tma. Nic jiného jsem nevnímala. Jen tu neprostupnou tmu, která mě pomaloučku pohlcovala. Byla jako živá. Její pařáty po mně sápaly a snažily se mě rozdrásat. Horkost. Nemohla jsem dýchat, tma mě dusila společně s nesnesitelným horkem, které se mi rozlilo po těle. I přes veškerou snahu jsem se nemohla hnout z místa, nohy mne neposlouchaly, křičet jsem nemohla. Vzdala jsem to. Tma mě kompletně pohltila a já věděla, že padám. Někam hodně hluboko.

Víčka se mi třásla společně s celým tělem. Studený pot mi zmáčel oblečení a nepříjemně chladil na kůži. Nejdříve jsem neměla ani ponětí o tom, kdo jsem nebo kde jsem. Po chvíli se mi ale jako zábleskem všechno vrátilo. Jmenuji se Coren. Jsem na cestě k jezeru. Omdlela jsem. Poslední, co jsem si vybavovala byly ty oči. Zelené. Hlava se mi motala a bolest lehce ustupovala. Musela to být pořádná pecka.

Opatrně jsem otevřela oči. Oslepilo mě světlo, rukou jsem si zaclonila výhled a strnula jsem. Moje ruka, která ještě před chvílí byla jen lehce poškrábaná od ostružiní, byla teď obvázaná a prosáklá světlou krví. Totéž platilo i o té druhé. Překvapeně jsem si ruce prohlížela před obličejem. Teprve pak jsem svůj pohled zaměřila na okolí. Ležela jsem na nějaké tmavě šedé dece, která na holé kůži dost kousala, nade mnou se vlnila klenba tmavě modrého nebe s jemnými obláčky. Otočila jsem hlavu, ale nepoznávala jsem to tu. Mýtina mi byla cizí. 

Opatrně jsem se vzepřela na lokty, abych se dostala do polo sedu. Celé moje tělo v ten moment zaplavila bolest. Pohled mi padl na chodidla, obvázané úplně stejně jako ruce. Rozhlédla jsem se. Přede  mnou rostlo pár holých stromů u kterých byly uvázáni tři koně. Grošák a dva vraníci. Jejich sedla byla povalena na zemi společně s dečkami, které byly naopak hozené na křoví. 

Koně jen spokojeně přežvykovaly husté trsy trávy a přitom mávaly ocasem ze strany na stranu. Vzepřela jsem se ještě víc, překousla bolest a sedla si. Pak jsem to uviděla. Pár desítek metrů napravo ode mě, se třpytila hladina ohromného jezera, které se táhlo daleko za obzor. A tam na břehu se rýsovala čísi postava. Viděla jsem jen obrys člověka v dáli. 

Náhle se ozvaly něčí kroky. Periferním viděním jsem zahlédla černé vysoké boty těsně vedle mě, instinktivně jsem sebou škubla a ze sedu vyskočila na nohy. To jsem ale dělat neměla. Podlomily se mi nohy a já cítila jak padám. Ucítila jsem něčí ruce, jak mě chytají. Byl to můj otec. Zamračeně na mě hleděl a pomohl mi se znovu posadit.

,,Co se stalo?" vyhrkla jsem na něj překvapeně. ,,No, dostala ses do potyčky s místní vlčí smečkou a spadla si ze srázu. Ale měla jsi štěstí, Adrian tou dobou ty vlky stopoval a když tě viděl, šel ti na pomoc. Byla jsi v bezvědomí, zraněná a od krve když tě sem donesl. Naštěstí s sebou Mench nosí hromadu léčivých mastí a tak tě dal do kupy." Když domluvil podal mi čutoru s vodou. Horlivě jsem po ní chňapla a vylila si její obsah do hrdla. Bylo to jako pohlazení. Otřela jsem si ústa hřbetem ruky. ,,Jak dlouho jsem byla mimo?" vyhrkla jsem a vrátila prázdnou čutoru otci zpět. ,,Asi dvě hodiny. Slunce už se naklání k západu," pokýval hlavou a uložil čutoru zpět do batohu, kam patřila. ,,Odpočiň si. Řeknu Menchovi, že ses probrala, zkontroluje tě," při těch slovech vstal, ani nepočkal na moji odpověď a poklusem se vydal směrem k jezeru za tou osobou, co stála na břehu.

Seděla jsem a přemýšlela. Adrian? To byl asi ten mladík ze zelenýma očima. Takže se nakonec Gerylův synovec přeci jen přidal na tuhle výpravuProtáhla jsem se a pohlédla na nebe. Vskutku už bylo o něco tmavší, než předtím. Slunce zapadalo za jezero, takže stále osvětlovalo řídký lesík a mýtinu, na které jsem seděla. Koně spokojeně žvýkaly trávu a čas od času zafrkaly. 

Grošák stál nejblíže u mě a při bližším pohledu jsem poznala, že jde o kobylu. Byla krásná, tmavě šedá hříva jí padala na dlouhý, labutí krk a já si všimla drobných copánků, zdobící její polodlouhý ocas. Vraníci byly mohutnější a černí jako noc. Lehla jsem si znovu na tu šedou deku a vzhlédla k obloze, vybavil se mi pohled na mrtvého vlka a jeho pach. Nikdy před tím jsem vlka nezabila. Bylo to tak rychlé. Zabít něco živého a tak velkého bylo něco, co jsem nechtěla udělat. A najednou to tu bylo. Stal se ze mě vrah. Z úvah mě vytrhl blížící se zvuk kroků. Čekala jsem, že uvidím otce a Menche, ale když jsem si sedla, udiveně jsem hleděla na toho mladíka se zelenýma očima, který stál pár metrů ode mě. Měl na sobě volnou, černou košili a kožené kalhoty s tlustým opaskem, kde měl připevněný lesklý meč s modrým jílcem. Díval se na mě s lehkým úsměvem na tváři, ruce měl založené na prsou. ,,Tak co, už ti je líp? Hezky ses skutálela," zeptal se hlubokým hlasem. ,,Až na to, že mě bolí celé tělo, jsem v pohodě," odpověděla jsem popravdě. ,,Díky tobě na tom nejsem ještě hůř, takže děkuju," řekla jsem. Adrian se usmál. ,,Nemusíš děkovat. Každopádně sis nevedla vůbec špatně. Ten mrtvý vlk je tvoje práce, ne?" povytáhl jedno obočí. ,,Napadl mě," vydechla jsem tiše. ,,To oni dělají. V lesích už moc kořisti není a tak si troufají i na lidi," přikývl. Sledovala jsem ho, jak jde ke kobyle, laská ji na hřbetě, na hlavě a něco jí šeptá do ucha. Určitě to byla jeho kobyla. ,,Ti vlci šli po našich koních, tak jsem se rozhodl, že se jich zbavím dřív, než se na ně vrhnou." Byla jsem z něj nervózní. Choval se tak přirozeně a já jsem vedle něco měla pocit, jakože jsem neschopný malý dítě.

Když přišel Mench s otcem, Adrian se někam vypařil. Mench byl postarší muž s tmavě hnědými vousy protkanými stříbrnými nitkami. Tvář měl ošlehanou větrem a opálenou sluncem, baculatý nos měl lehce zarudlý a ze světle hnědých očí vyzařovala moudrost. Přisedl si ke mně a zadíval se mi do očí, cítila jsem z něj podivný klid. ,,Jak ti je?" zeptal se chraplavým hlasem, prsty mi přejel po hlavě, kde se mi náhle rozlila bolest. Pak zvedl moje ruce. ,,Už je mi docela fajn," odpověděla jsem, zatímco mi Mench obratně rozvazoval obvazy na rukou. Po celém předloktí se mi táhly rudé škrábance, ze kterých vytékala světle růžová tekutina. Vytáhl z kapsy podivnou kulatou krabičku se zelenou mastí. Páchla šalvějí. Natřel mi ji na obě ruce, které následně obložil béžovým plátýnkem. 

,,To je dobře, nechej si to na rukou co nejdéle. Nejlépe do zítra, ta mast by z tvých ran měla vysát horkost, radši ještě odpočívej," dodal a pak se podíval na moje zubožená chodidla. Puchýře mi popraskaly a sedřely se do krve. Sykla jsem, když mi je natíral tou samou mastí a pak je obvázal gázou. ,,Máš štěstí, že odsud už pojedeme na koni, jít pěšky by pro tebe bylo dost bolestivé," řekl Mench, když se zvedal na nohy. Mezitím se odněkud vynořil další muž, Geryl. Byl o něco mladší, než Mench, havraní vlasy měl stáhnuté do drdolu, jen pár volných pramínků mu padalo do jasně modrých očí. Narozdíl od Menche měl ostře řezané rysy, dlouhé ruce i nohy a obličej mu zdobilo krátké strniště. Zeptal se jestli je mi už líp a pak mi podal jablko.

Noc přišla rychle. Obloha ztmavla a vzduch zchladl. Geryl rozdělal oheň a tak jsme si všichni posedali kolem něj. Adrian seděl přímo naproti mě, zelené oči upíral do plamenů a evidentně byl zahloubaný ve svých myšlenkách. Všimla jsem si odlesků na jeho košili, které vrhaly tři přívěsky, které jsem ale na dálku nedokázala rozeznat. Dotkla jsem se svého přívěsku a ucítila teplý kov. Pokaždé, když jsem se ho dotkla, vybavila se mi máma a já si až teď uvědomila, že je vlastně stále se mnou společně s tím přívěskem. I na téhle výpravě. A to uvědomění mě naplnilo nesmírným uvolněním.