Sen každého Otaku byl vyplněn. V reálném světě se začaly objevovat postavy z anime a naše společnost naoCET 21 nemohla zaregovat jinak, než založením vlastních novin! Zaručujeme 100% pravost a pravdivost veškerých zpráv, protože NIKDO NÁM NEDIKTUJE...
Anime Noviny, (66)6. vydání/2016, s námi se umírá lépe!
Upozorňuji, že některé části zprávy mohou obsahovat obsah nevhodný pro děti a mladistvé. Ale to platí pouze pro její první polovinu.
Minulý čtvrtek, brzo ráno, přišel do naší redakce po delší době jiný, než anonymní dopis. Konečně se někdo nebál o své soukromí, jako všichni ostatní, což oceňujeme. S námi se přece není čeho bát. Tak tedy v dopise napsaném slečnou s vcelku roztomilým jménem, CallMeUndertaker, jsme jí byli upozorněni na existenci démonů v našem světě. Zpočátku na nás dopis nepůsobil příliš důvěryhodně, protože jediným jejím důkazem bylo, že se o tom prý psalo v nějakých Anime Novinách. Avšak poté nás překvapila i něčím odvážným a v rámci naší redakce dosud nevídaným. Dostali jsme pozvánku obsahující její přesnou adresu s přesným časem setkání. Cituji z dopisu:
"Datum srazu: Dnes Místo setkání: U nás doma. Poznámka: Je mi málo let. Budu tam sama. Přijďte, ukážu vám vše."
A k tomu všemu přiloženou fotografii. Řekl jsem si, proč ne, ani chvíli neváhal a zadal našemu hackerském...vlastně IT týmu, ať mi pomocí její fotografie pomohou trochu upřesnit adresu, přeci jen, nechtělo se mi moc bloudit. Komu by se taky chtělo, že. Po dvou hodinách poctivé práce ji nakonec náš tým dohledal. "Měla tu fotku na sociální síti GraveBook. Jen to heslo "neprolomitelneheslo" nám dalo trochu zabrat, lokalizace pak již byla více než snadná...," řekl mi vedoucí týmu informatiků španělského původu, Aso Ciál. Poděkoval jsem mu s upřímně míněným přáním hodně štěstí, dívek a přátel do života a zahájil dobrodružnou cestu do samotné metropole Spojeného Království Velké Británie a Severního Irska.
Profilová fotografie:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Když Rei může až do Himálají, co bych se já nemohl podívat trochu do světa, ač ne tak daleko. Ale vzhledem k nedostatku prostředků po její finančně náročné cestě jsem musel stopovat z Prahy až do britského přístavu Dover. Ani nevíte, jak je těžké si stopnout loď, nakonec se mi povedlo si stopnout alespoň nafukovací člun, plný docela zajímavých lidi, jen jsem jim vůbec nerozuměl a to jsem zkoušel angličtinu, fracouzštinu i němčinu. Pár kilometrů před břehem bohužel loď začala nabírat vodu, to už ale na nás čekala britská pobřežní služba a my se s jejich pomocí v pořádku vylodili. Odtud jsem již ale pro jistotu pokračoval veřejnou dopravou po kolejích.
Londýn očividně nepatří zrovna mezi nejklidnější města, kde nenajdete živáčka, už z vlaku jsem vystupoval nedobrovolně vlivem nastupujících pasažérů. Že by všichni chtěli strávit podzimní dovolenou na jihu u moře? Netuším, nechci dělat předčasné závěry. Pokračoval jsem skrze běsnící dav dále od vozu a nechal se pomocí své, naštěstí vodotěsné, navigace zavést na místo určení. Během své cesty jsem se na chvíli pozastavit nad jedním rozhovorem dvou starších pánů. Jeden z nich povídal: "Slyšel jsi to? Prý se Londýnem šíří spavá nemoc a představ si, lidé před ní prchají." "Vážně?" odpověděl druhý, "Já je nechápu. Co já bych dal za to, abych se aspoň jednou pořádně vyspal," načež se dal do breku. "Neplač, příteli, nebude trvat dlouho a budeš moci spát třeba donekonečna," snažil se ho utišit první zmiňovaný pán. Nakonec jsem dorazil na poloopuštěné londýnské předměstí. Adresa i popis domu seděl. Byl samotný, samotinký a v jeho nejvyšším patře v okýnku nejvíce vpravo bylo vidět drobné světýlko. Zaklepu na dveře a po chvíli z nich vystoupila tajemná osoba, která by mohla být ve všech směrech spíše kýmkoli jiným, než tou dívkou z původní fotografie.
