Soužití s démony(pozastaveno)

Prolog

Lesem projížděli dva jezdci na nádherných koních. První jezdec byla dívka okolo12 s hnědými vlasy, které jí vlály ve větru. Za ní jel její otec který se na ni smál. Oba si užívali vzácné chvíle kdy nemuseli myslet na nic jiného než na toho druhého.

Z ničeho nic se pod dívčiným koněm propadla zem a ona z něj spadla. Kůň byl na místě mrtvý. Druhý jezdec ze svého koně rychle seskočil a běžel ke své dceři. Když k ní doběhl byla v pořádku, jen s pár oděrky. Rychle se rozhlédl a jediné co zahlédl byl jeho kůň mizející v černé mlze.

Oba jezdci se zhrozili, protože věděli co to znamená.

Démoni!!!!

Černá mlha je začala pomalu obkličovat až neměli šanci utéci. Muž si vytáhl dcerku do náruče a ta se mu se slzami v očích schoulila na hrudi. Sama totiž věděla co tahle mlha znamená.

Okolo jezdců se pomalu začali z mlhy zjevovat postavy. Bylo jich okolo 20 každý byl jinak zjizvený a jinak znetvořený. Některým chyběla některá z končetin.

Muž si svou dcerku přitiskl ještě blíže k hrudi a vytáhl svou dýku která se mu hopala u pasu. Lesem se ozývaly výsměšné skřeky a breptání.

Před jezdci se objevil poslední z démonů byl o něco větší než ti ostatní a jeho tělo nebulo téměř zjizvené. Dal by se snadno splést s člověkem nebýt jeho temně černých očí bez bělma.

"Ale, ale copak to tu máme, že by si náš protivník vyjel s dceruškou na vyjížďku?"

Skřehotal největší z démonu a na jeho tváři se objevil záludný úsměv. Ostatní démoni se začali pochechtávat a to jezdce donutilo aby vykřikl.

"Tak už t sakra nezdržujte! Proč jste tady!"

"Dám ti tedy jednoduchou odpověď. Jsme tu proto že e nám nelíbí jak spolupracuješ s Denikem a umožňuješ mu tak lepší přístup k lidem. A proto musíš zemřít a z tvé dcery si udělám otroka."

Na ta slova se pár démonů rozběhl k dvojic jezdců a než to stihli zaregistrovat mě muž v boku zabodnutou jednu končetinu démona, který ji se smíchem vytáhla odskočil. Muž ještě schytal pár ran když se okolo začala opět šířit mlha, tentokrát ale bílá. Z mlhy se opět začali vynořovat postavy, ale tentokrát byli úplně stejné jako lidské. Začal souboj mezi oběma stranami, oba jezdci ustoupili do ústraní kde se otec zhroutil do trávy. Malá holčička ho hned začala prohlížet a když zjistila jak je její otec zraněný bylo jí jasné že má pár minut na to aby se s ním rozloučila. Se slzami v očích se na něj podívala a viděla jak se na ni i přes bolest usmívá. Pomalu jí položil ruku na tvář a ona si j tam přidržela.

"Slib mi že se svého života lehce nevzdáš Miko."

Šeptal muž z posledních sil. Miko jen přikývla protože se bála že ji hlas zradí. Pozorovala svého otce a on ji a ani jeden si nevšímal boje okolo nich.

"Jsi tak nádherná, je mi líto že se nedožiji tvého muže a dětí."

"Tohle neříkej otče i když u toho nebude tvé tělo se mnou budeš, pořád v mém srdci."

Rozplakala se Miko naplno.

"Nejen nádherná ale i chytrá."

Usmál se na ni její otec a ona se na něj i přes slzy usmála a pověděla mu věc kterou oba dobře věděli, ale ona ho o to chtěla prostě ujistit.

"Mám tě ráda otče."

"Mám tě rád Miko."

Zašeptal a...............