X-MEN Return of Apocalypse

-8.kapitola-

Bolela mě hlava. Bolela mě záda. Bolelo mě všechno. Nemohla jsem se od bolesti ani hnout. Na chvíli mě přepadla vlna strachu. Co to semnou je? Proč se nemůžu hýbat? Takové je to v pekle? Pak ze mě ale strach začal pozvolna opadávat, když jsem zpozorovala, že cítím cit v ruce. Následovala druhá, a pak celé tělo. Otevřela jsem oči a rozhlédla se. Byla jsem v příjemně vyhlížejícím pokoji s okny, přes které prosvítalo sluneční světlo. Pár krát jsem zamrkala, abych si na to zvykla, a pak zkusila hýbat se svým tělem víc. Zvedla jsem ruku a prohlédla si ji, jako bych něco podobného viděla poprvé v životě. Pak jsem mírně nadzvedla hlavu abych se podívala co je za postelí na které ležím a nakonec jsem se celou svou silou vzpjala a sedla si, ačkoliv mě to nesnesitelně bolelo. Chvíli jsem neurčitě pozorovala stěnu před sebou a pak se mi přes vlnu myšlenek protlačila jedna – silnější než všechny ostatní.

,,Já byla postřelená?!" Po vyřknutí těchto slov mě v hrudníku začalo pálit ještě víc než dosud. Lehce jsem se ho dotkla a vyhrnula si tričko, které bylo překvapivě čisté. Kolem břicha a výš, jsem měla obmotanou bílou látku (obvazy). Úlevně jsem si povzdechla. Takže jsem to přece jenom přežila. Zamračila jsem se. Otázky mi začaly vířit hlavou víc a víc. A já měla pořád větší chuť dostat své odpovědi.

Po pár bolestivých syknutích a doslova nadlickém výkonu, jsem se postavila a dobelhala ke dveřím. Zatáhla jsem za kovovou kliku a...nic. Co?! Zatahala jsem znovu a pořád se nic nedělo.

,,To nemyslíte vážně, že mě tu zamkli," zabručela jsem. To se báli že vyhodím do povětší celou budovu, nebo co?! Udělala jsem nepříjemnou grimasu. Co teď?

***

Trvalo to sice dost dlouho, ale nakonec jsem se ven dostala. Nepotřebovala jsem totiž být nějaký mega ultra super vědec aby mi došlo, že jsem v Xavierově škole. Stačilo si tedy pouze počkat až půjde kolem mích zamčených dveří nějaký žák a...vhualá (či jak se tomu nadává) a byla jsem venku. Sice jsem od dotyčného zachránce obdržela dost nepříjemný pohled, ale to mě v tu chvíli trápilo nejméně. Svou cestu jsem totiž namířila přímo ke Xavierově sborovně (a kanceláři) – aneb potencionálnímu googlu k mým otázkám.

A když jsem se konečně dostala dovnitř, čekal mě ten nejnepravděpodobnější pohled ze všech, jaké jsem si kdy uměla představit. Moje minulost a současnost se spojily a před mýma očima se zjevil Xavier společně s Hevrym a pár dalšími lidmi které jsem neznala, kteří mezi sebou o něčem zapáleně diskutovali.

,,Noraell?" řekl překvapeně Hevry, když mě zpozoroval. Usmála jsem se a podívala se na Charlese, který vůbec nevypadal překvapeně. Možná se mu povedlo mě vycítit....kdo ví. ,,Jak se cítíš?!" řekl Hevry když ke mně přišel. ,,Jsi v pořádku? Nebolí tě něco?" Musela jsem ho zastavit.

,,Cítím se dobře Hevry," zasmála jsem se. To ale mělo za následek bolest v břiše, která mě o úsměv velmi rychle připravila. ,,A jestli ne úplně dobře, pak aspoň....aspoň naživu." Hevry chápavě přikývl a velmi něžně se mě pokusil obejmout.

,,Jsem moc rád, že tě zase po tak dlouhé době vidím," zatímco to říkal, červenal se jako malý kluk. Jako ten samý ,,malý kluk" , kterého jsem tehdy viděla ve své práci a ani zdaleka by mě nenapadlo, že by to mohl být člověk starší než já, či dokonce můj dávný kamarád z dětství.

,,Všichni jsme rádi, že tě znovu vidíme Noraell," připojil se k nám z ničeho nic i Charles. Chvíli jsem měla chuť mu poděkovat, ten pocit se však rychle změnil.

,,Kde jste vůbec byli tak dlouho?" podívala jsem se na něj beze slova vyčítavě. ,,Říkal jsi, že jsi na cestě. Že vy jste na cestě." Odmlčela jsem se. ,,Ale musela jsem nejdřív málem umřít, že jste se objevili." Charles si zklamaně povzdechl.