X-MEN Return of Apocalypse

-2.kapitola-

,,Páni!" řekla jsem užasle, když jsem si prohlížela žáky se všemi možnými schopnostmi. Podivuhodný mužík s brýlemi se zasmál.

,,Jak vidím, vy jste asi nepočítala, že jsou i další jako vy, že?" Podívala jsem se na něj, než jsem však stihla odpovědět, moje sestra rychle řekla:

,,Ne, ona není...není mutant." Mužík se zatvářil překvapeně. Prohlédl si mě a já mu tváři úplně viděla tu rýsující se otázku: Tak co tady kruci dělá? Ne že bych uměla číst myšlenky, nebo tak něco. Prostě když vidím, že se na mě člověk kouká jak čerstvě vyžehlená sardinka, poznám o co mu jde. ,,Ehm..." odkašlala si moje sestra, aby prolomila trapné ticho. ,,Mohu jít za profesorem Xavierem?" Ta otázka mužíka jako by probudila z transu.

,,Ale jistě! Pojďte prosím zamnou." Upřímně...jestli bude takhle přehnaně zdvořile mluvit i ten pan Xavier, praskne mi hlava. Normálně mi exploduje jak po náletu teroristů. Ne, že bych se nedokázala chovat slušně, ale když mluvím s malým dítětem a je jedno na jaké úrovni jsem, až takhle přehnaný jazyk nepoužívám.

Vešli jsme do školy. Do školy, která byla OBROVSKÁ! Všude kolem chodili žáci, kteří teď nejspíš měli přestávku a kteří z prvního pohledu vypadali úplně normálně. Šli jsme s brejlatým do druhého patra, kde měl mít pan Xavier pracovnu. Brejláč jednou zaklepal a když se ozvalo krátké: Dále, vešli jsme všichni společně do pracovny. Pan Xavier seděl na vozíku otočený k oknu. To mě hned utvrdilo v mé teorii starého páprdy.

,,Pane profesore, Elizabeth Pompreyová je tady." Po těchto slovech se stařík otočil a... No to mi snězte plot! Ne, rozhodně to nebyl stařík. Byl to...fuuuuu...

,,Dobrý den," pozdravila moje sestra. Krátce se ně mě podívala a lehce mě bouchla do boku.

,,Ehm...zdravím." Profesor Xavier se zasmál.

,,Rád tě vidím Elizabeth," přijel k nám. ,,A vy jste?" podíval se na mě. Neznám důvod svého počínání, ale trochu jsem se začervenala.

,,J...já jsem Noraell."

,,To je nezvyklé jméno," usmál se profesor a podal mi ruku. ,,Těší mě Noraell." Zatřásla jsem mu s ní.

,,To mně rozhodně taky," vyletělo ze mě hned. Pan Xavier se usmál.

,,Takže i Vy máte schopnosti, slečno..."

,,Pompreyová...jsem...jsem sestra Elizabeth. A...nevím o tom, že bych měla nějaké zvláštní schopnosti," zasmála jsem se nervózně. Nevím proč, ale jeho pohled mě hrozně hypnotizoval a znervózňoval. ,,Jen jsem ji sem přišla odvézt...a...asi bych už..." otočila jsem se ke dveřím. ,,Já už asi půjdu." Mávla jsem rukou ke dveřím a rychle se podívala na Liz. ,,Pak se ozvi," řekla jsem o něco tišeji. Přikývla a já se nervózně usmála na Xaviera, než jsem vystartovala rychlostí papíru v sáčku ke dveřím.

Netrvalo to ani pět minut a už jsem udýchaná stála u svého auta. Dívala jsem se na zavřená vrata od té zvláštní školy a už se na ně dívala s úplně jiným názorem a pocity, než předtím.

,,Co to mělo znamenat, Noraell?!" zanadávala jsem si potichu. ,,Chovala ses jako malá holka!" Vzpomněla jsem si na Xaviera, který nemohl být o moc starší ode mě a zase se začala červenat. Tedy to vyústilo rychle. Pffffff! Jestli se budu takhle chovat před každým, kdo se mi líbí, ještě si něco udělám. S touto myšlenkou jsem nasedla do auta a již nepřemýšleje nad čímkoliv za tou kovovou branou, jsem od ní odjela. Musela jsem se přece vrátit zpět do svého každodenního života. Nudného a obyčejného. I když mě to k té jedinečné škole pro jedinečné děti -kterých jsem nebyla součástí- hodně táhlo. Bylo z toho cítit dobrodružství. A to jsem měla už od mala ráda.

***

Profesor Xavier zavedl po krátké ukázce školy svou novou žačku do jejího pokoje. Byl rád, že se jí v jeho škole líbilo. Měl radost z každého nového žáka. Z každého. Chápal, jak může být pro mladé děti stresující a hrůzunahánějící zjistit, že dokáží něco, co nikdo jiný neumí. Co jim nikdo z jejich rodiny nedokáže vysvětlit. Také věděl, jaké množství odvahy je potřebné k tomu, aby se přihlásily do školy, jako byla ta jeho. Znamenalo to úplně nový začátek a pro mnoho z těch dětí, které se teď v jeho škole učily, i začátek úplně nového života. Doufal, že je po jeho studiu a tréningu čeká světlejší budoucnost, i když věděl, že ne pro každého je to možné.

,,Jsem rád, že se ti tu líbí Elizabeth," řekl a mile se usmál. Elizabeth se zablesklo v očích.

,,D...děkuji, profesore. Je to..." Usmála se sama pro sebe. ,,Je to úžasné." Víc, než bych vám mohla slovy říct, ozvalo se v její hlavě. Profesor se nad tím usmál.

,,To mě těší. Za chvíli bude podávaná večeře a pak večerka." Otočil se na svém křesle a vydal se pomalu zpět ke své kanceláři.

,,B...budu tam!" zavolala Elizabeth a hned se plácla do čela. Jak se to chová? Otočila se na podpatku a rychle vkročila do svého nového pokoje. Zavřela za sebou dveře a udiveně se rozhlédla. Tohle místo...tahle škola byla mnohem lepší než jakékoliv místo, na kterém kdy byla. Bylo kouzelné... Otevřela svoji pojízdnou tašku a začala si pomalu vybírat oblečení, které si hned vkládala do skříně. Po vzorném vybalení a uklizení si spokojeně lehla na postel a vybrala z kapsy svůj mobil.

,,El, už jsem vybalená," napsala do něj jako novou zprávu své sestře. ,,A je to tu skvělé..." zasmála se.

Profesor Xavier se mezitím za svým stolem dal do podepisování dopisů a vybavování různých papírů, kterých každým dnem víc a víc přibývalo. Vézt školu ho sice nadmíru naplňovalo, ale také to obnášelo jisté povinnosti, které musel coby ředitel školy plnit a vybavovat. Do pracovny vešel Hank.

,,Ahoj Hanku," pozdravil ho profesor hned, co za sebou Hank zavřel dveře.

,,Aho Charlesi," odzdravil a vydal se k Charlesovu stolu. ,,Podepisuješ ty papíry do novin?"

,,Ne. Ještě ne." Charles položil další papír vedle sebe na malou hromádku.

,,Volal jsem rodičům Pompreyové a řekl jim, že je bezpečně ubytovaná." Charles se usmál.

,,Děkuju Hanku. A co její sestra? Neozvala se?" Hank tázavě zvedl obočí.

,,Její sestra? Myslíš tu, která ji sem přivedla?" Xavier přikývl. ,,Ta ale říkala, že nemá žádné schopnosti..."

,,Ale má," usmál se Charles. ,,Jen o nich ještě neví."

,,Jak to víš? Díval ses jí do hlavy?"

,,Právě že ne," odvětil Charles. ,,Moje snažení bylo marné. Má v hlavě barikádu, kterou nemám šanci prolomit, ani kdybych moc chtěl Hanku," podíval se na něj. ,,Ta patří k nám." Patří k mutantům...

Baf!

Jste se lekli co?

Určitě už jste si mysleli, že jsem se na vás vykašlala a šla emigrovat do jiného vesmíru...

Heh, no, jsem tady...ještě pořád...asi se mě tak snadno nezbavíte. 

Omlouvám se, že další kapitola vyšla až teď, ale psala jsem jí navíckrát, protože jsem nikdy neměla dost času ji dopsat. Až dneska se nějakej našel a tak je tady :) Jako nová, ale ve skutečnosti jen vypraná v Pervolu. (Tak snad se líbila...)

Jo! A málem bych zapomněla! Kdyby jsem náhodou do konce roku neměla čas vydat další kapitolu, což je dost možné, protože mě čeká hodně zkoušení a testů...

Hodně štěstí!!! S testy, i vysvědčením! Já se třeba toho mého bojím, protože ho dostanu v den svých narozenin, takže u mě jeden kus papíru A4 rozhoduje nejen o prázdninách, ale i o narozeninách...

Oh God please help! :D

-Hemmy