X-MEN Return of Apocalypse

-11.kapitola-

Strhl se boj. Všichni, každý jeden z mužů po mě vyběhli a já měla co dělat, abych se jim vyhla. Chtěli mě chytit, ale já neměla nejmenší chuť k umírání. Dnes ne. Jakmile jsem se dostala na chvíli z dosahu jim, stál přede mnou ten muž. Jeho oči ani na chvíli nezměnily svou barvu, naopak vzplály ještě víc, když pozvedl svou ruku, kolem které mu začala lítat jakási energetická koule. Měla stejnou barvu jako jeho oči a nevydržela na jednom místě, naopak jakoby se teleportovala z jednoho místa na druhé. Něco takového jsem v životě neviděla a upřímně, nikterak by mi nevadilo, kdybych to ani nikdy shlédnout neměla. Muž najednou ruku namířil oproti mně a koule, která se nepřestala ani na chvíli zjevovat na různých místech kolem jeho ruky, začala pálit svoje dvojníky, tentokrát mířící naprosto rovně a přesně- na mě. Nebýt toho, že mě probral náraz, který vznikl po dopadu jedné střely o stěnu, nejspíš už bych nechala další, aby mě neminula. To se ovšem nestalo a já se rychle začala uhýbat, snažíc se dostat k muži. Neměla jsem nejmenší ponětí co budu dělat, až se mi to povede, ale co mi bylo jasné je, že se nenechám odpálit nějakou divnou červenou svítící věcí na měsíc a zpět jen tak.

Muž začal pomalu couvat, jak jsem se k němu blížila čím dál tím blíž a jeho tvář se čím dál tím víc měnila do nenávistnějšího a rozzlobeného výrazu. Nastal ovšem další problém, na který jsem téměř zapomněla. Zbytek jeho skupiny se rychle zorientoval a začal běžet zamnou, hnajíc mě tak vpřed ještě rychleji. Brzy už jsem dorazila k svému cíli. Muž, který již na tak bezprostřední blízkost nemohl jednoduše pálit, se po mně rozehnal pěstí, té jsem ovšem uhnula stejně jako jeho především útokům. Sama jsem byla překvapená, jak jsem to dokázala, ale neměla jsem v plánu se sama sebe vyptávat do té doby, dokud se mi doopravdy něco stane a tak jsem se po oběhnutí muže vydala rychle pryč.

Slyšela jsem jak za mnou běží. Oni všichni, celá jeho skupina. Jak rychlé a těžkopádné jejich kroky byly. Neměla jsem ponětí co ode mě chtějí, ale přeci by mě jen tak z žádného důvodu nenapadli. Sice jsem se od nich začínala vzdalovat, ovšem prostředí kolem mě mi začalo připadat ještě jednotvárnější než předtím a brzy jsem se v něm přestala orientovat úplně. Už jsem nevěděla kam běžím vůbec. Bylo mi pouze jasné, že je to špatně a že se před nimi nebudu moct hnát v tomhle prostředí bez jakéhokoliv východu donekonečna.

Nakonec jsem dorazila na jakési malé náměstí. Bylo v podobně desolátním stavu jako zbytek této temné části města, ovšem na rozdíl od všech obydlených částí, kolem kterých jsem dosud proběhla, zde se v některých oknech svítilo. Zastavila jsem ve prostřed, snažíc se popadnout dech a aspoň na chvilku dát odpočinout svým znaveným nohám. Už jsem nemohla. Když jsem ovšem zaslechla křik muže a souhlasné výkřiky ostatních z jeho skupiny, ihned jsem se vydala k jednomu ze vchodů do domů a začala na něj hlasitě bušit.

,,Je tam někdo? Prosím pomozte! Kdokoliv!" Kroky už se blížily a já, ačkoliv už jsem byla u třetích vrat, nikdo neotevíral. Nakonec se skupinka mužů zastavila. Plně si uvědomovali, že mě mají v pasti a že nemám kam utéct, pokud si dají pozor. Vytvořili jakousi pomyslnou branku připravenou na to, abych se do ní jako fotbalový míč chytila. Do jejího čela se opět dostal on. S vítězoslavným úšklebkem se za mnou vydal. Jeho oči už znovu začaly zářit, ale tentokrát aktivoval svou sílu na obou rukách.

Neměla jsem šanci. Poslal ke mně tři větší energetické koule, z nichž dvě mě trefily a já zůstala ležet na zemi. Příšerně mě bolelo celé tělo. Jako bych dostala zásah vysokým elektrickým nábojem smíchaným s tím nejpálivějším ohněm. Nepomohla jsem bolestivému výkřiku. Byla bych volala i o pomoc, to už mě ale zasáhla další koule. Už jsem neměla jak utéct a tak mi bylo jasné že ty údery které dostávám jsou čistě kvůli pobavení jejich strůjce. Bolest pořád sílila a sílila až do okamžiku, kdy už můj mozek i celé tělo chtělo vypnout. Muž už stál u mě, připraven udělat poslední útok, když v tom vše přestalo. Ne, neobjevil se nikdo kdo by mi pomohl. Stalo se něco mnohem lepšího. Sama nevím jak, ale prohnala se mnou ledová vlna energie a já v momentě přestala vnímat svou bolest. Mé tělo se začalo hýbat samo od sebe a já nad ním přestala mít jakoukoliv vládu. Přesto byly mé pohyby však naprosto totožné s těmi, které bych udělala i já sama.

Má ruka chytila jednu z rukou muže, jehož energie, kterou dosud vládl v momentu zmizela. Jeho oči přestaly plát a on se zhroutil k zemi. Vyděšeně se na mě podíval a v momentu, kdy mé...ne tak celkem já otevřelo oči, ty jeho se hrůzou roztáhly. Co se to děje? Proč se mě bojí? Připadala jsem si jako vězeň ve vlastním těle, které si teď dělalo co chtělo. Netrvalo to ani chvíli, než jsem vstala, jako bych snad neměla zranění po celém těle a podívala jsem se přímo na muže, kteří už nyní vypadali mnohem méně sebevědomí jako ještě před chvílí byli. Měli strach. Má ruka se zvedla proti nim a k mému obrovskému překvapení se kolem ní začaly tvořit energetické koule, naprosto totožné s tou, kterou dokázal udělat muž, který mě před chvílí zmrzačil. Energie začala lítat proti skupince mužů. Jedna střela za druhou, jako by má síla neměla konce. Nakonec se jeden po druhém rozprchli do bočních uliček až už nebylo ani jednoho z nich, až na toho, který ještě pořád v šoku ležel na zemi. Můj útok přestal. Ruka opět sklouzla zpět k bokům a já cítila jak mi i poslední znamení, že jsem kdy tuto schopnost měla mizí z těla, jako by snad ani nikdy neexistovala. Můj zrak se mezitím začal měnit ze zvláštně modře zamlženého zpět do ostrého a jak jsem získávala zpět vládu nad svým tělem, tak jsem také opět začala cítit bolest, kterou to sebou přineslo. Ani ten zázrak, který jsem právě dokázala mi nedokázal zahojit nesnesitelně bolestivé rány od muže, který už nyní stál na nohou a sledoval, jak se kácím opět k zemi. Začala jsem se kroutit bolestí a to poslední co jsem viděla byl jeho pohled, ve kterém se opět rozhořel slabý rudý plamen energie. Začal utíkat pryč. Oči se mi zavřely a to poslední co jsem slyšela, než jsem přišla kvůli bolesti o vědomí byl zvuk vrzajících dveří, které se otevíraly.

Fuh, tak to by bylo. Snad vás dnešní dvojitá nálož aspoň trochu zaujala XD

-Hemmy