X-MEN Return of Apocalypse

-6.kapitola-

(*nedůležitý Note*) Možná byste si měli přečíst konec poslední kapitoly, abyste se znovu dostali do děje. (To jen tak...kdyby se vám chtělo....bylo by to fajn....)

Běžela jsem několik metrů dlouhou chodbou. Musela jsem zprudka popadat dech, protože mě dlouhý běh vyčerpával. Už jsem utíkala aspoň hodinu. Nemohla jsem najít východ a nyní už ani cestu, kterou jsem přišla z mého vězení. Schovávala jsem se před kamerami a náhodnými vojáky, kteří šli kolem. Vše bylo v pořádku až do momentu, kdy se z reproduktorů zasazených vedle kamer začalo ozývat:

,,Subjekt PM 1 utekl, opakuji subjekt PM 1 utekl." Cukla jsem sebou a sledovala, jak se chodby zabarvily červeným pulsujícím světlem a všude se začala ozývat nepříjemná siréna. Z vedlejší chodby jsem uslyšela vojáky. Začala jsem běžet zpět do chodby, v níž jsem byla před tím a odbočila na opačnou stranu. Setřásla jsem je, ale za sebou jsem uslyšela další.

,,Tam je! Chyťte ji!" zakřičel někdo a já zrychlila běh ještě víc. Pár krát jsem ještě s vojáky v patách zabočila, ale už mi bylo jasné, že to nemá cenu. Už jsem neměla energii k běhu a navíc jsem neměla tušení kde jsem. Jen jsem měla pocit, že to k východu bylo zatraceně daleko. Ještě chvíli jsem běžela, než jsem se octla v místnosti velké jako tělocvična, s obrovskými kovovými vraty. Které byly zamčené. Nebyly u nich žádné dveře, ani nic podobného a tak jsem jen k vratům přiběhla a s nadějí se je pokusila otevřít, ale nešlo to. Vojáci ke mně zatím přiběhli. Očividně měli před tím zakázané střílet v chodbách, protože teď tasili své zbraně. Mířené na mě.

,,Devítko, máte povolení k odstranění," ozvalo se z reproduktoru hned u vrat. Jeden z mužů si připravil zbraň, namířil na mě a...střelil. Kulka letěla přímo k mému hrudníku. Zavřela jsem oči.

Mé tělo se najednou uvolnilo a nervy uklidnily. Mozek už vstřebal informaci, že budu brzy mrtvá a před očima mi začal pouštět můj dosavadní život. Bylo v něm ale víc, než jsem si mohla pamatovat...

***

Flashback:

Muž křičel. Ne. Přímo až řval na ženu před sebou. Bylo mu jedno dítěte ležícího opodál, které ještě nemělo ani rok. Vyčítal ženě co udělala. A žena se bránila. Nemohla si přece vybrat, jestli tento úkol musí udělat nebo ne. Bylo to jejím posláním. Ať chtěla nebo ne, životy mnoha lidí – celé planety teď záležel na tom, jestli ho splní nebo ne. Muž na ní však neřval, protože by se bál, že ho nezvládne. On byl rozčílený, protože po tomto úkolu toužil co si jeho mysl pamatuje. Chtěl tu slávu a uznání, které společně s ním měli přijít.

Žena měla za úkol provézt mimořádně důležitý obřad na jednom mimořádně důležitém a jedinečném dítěti. Obřad měl zesílit jeho moc, aby mohlo dítě jednou zachránit celý svět od hrozby, která číhala mnohem mnohem dál (na jiném kontinentu).

Jenže neproběhl.

Na Okinawu zaútočila skupina zvláštních lidí, se schopnostmi, kterým nikdo a nic nemohlo uniknout. Ovládaly vítr, ovládali zemi, oheň i jiné síly. Vesnice se začala rozpadávat a hořet. Po většině z domů už zbyl jen popel. Nic víc, než hrouda černého prášku a ohořelého dřeva, které kdysi pro lidi znamenalo domov. Žena teď čelila velké volbě. Mohla provézt obřad, ke kterému byla povolána, ale riskovala by tak, že dítě stejně nepřežije, protože si to vyžadovalo čas. Nebo mohla dítě vzít a předčasně uložit ke spánku tak, jak bylo plánováno po obřadu.

Vyběhla ven, aby se podívala na situaci. Ještě má trochu času. Musí provézt obřad, aby bylo dítě dost silné pro záchranu světa. Vrátila se do domu a celá zmrzla. Dítě už tam nebylo, ani s jejím žárlivým manželem. Rychle přiběhla k druhým dveřím vedoucím za dům a podívala se do nich. Její muž běžel společně s dítětem a k těm stvůrám, které jim demolovaly vesnici a životy. Nemohla uvěřit vlastním očím. Jak mohl něco takového udělat. Nervózně se rozhlédla po čemkoliv, co by mohlo jejího muže zastavit, našla však jen jednu věc. Jen jedno nevyhnutelné řešení.