X-MEN Return of Apocalypse

-1.kapitola-

Pomalu jsem otevřela oči. Rozhlédla jsem se kolem sebe a unaveně si zívla. Pro mě hold dost spánku, není nikdy dost spánku. Posadila jsem se na své tvrdé posteli, jenž byla v samotném stádiu svého rozkladu a lenivě se protáhla. Nakonec jsem celý tento rituál završila přemýšlivým zamlaskáním nad nejrychlejší a nejchutnější snídaní. Vyhrál ovocný salát ze včerejška. Jop, až takový lenoch jsem.

Přišla jsem do kuchyně a rozhlédla jsem kolem, jako bych ve svém bytě ještě nikdy nebyla. Občas jsem měla zvláštní pocit, že nepatřím do svého času a místa. Vím, vím...asi patřím do psychiatrické léčebny.

,,Tak co budeme zajímavého dělat dnes, co Sebby?" zamumlala jsem ke svému kocouru, prohlížejíce si téměř prázdnou ledničku. Kocour neřekl nic. Sebastian byla černá poměrně hubená (na to, kolik toho byla schopná sníst) kočka, která občas měnila nálady jak zajíc v sádrokartonu. Měla jsem ho ale ráda. I když moc nemluvil...

,,Možná bych dneska už konečně mohla zavolat Lizzie. Nebo jí alespoň poslat zprávu..." Lizzie byla moje mladší sestra. Dobrá, byla to moje nevlastní sestra. Když jsem totiž byla malá, ujala se mě jedna moc milá rodinka, která sice nebyla moc bohatá, její srdce bylo však cennější, než jakýkoliv diamant. O svých pravých rodičích jsem neměla ani páru. Nevěděla jsem, jestli se mě prostě vzdali...nebo je unesl růžový trpaslík se zelenou čepičkou... Byla jsem však ráda za to, co mám. A právě v tomhle momentu, jsem měla zavolat Elizabeth, protože moje mladší sestřička měla brzy nastoupit do jakési speciální školy –což se mi moc nepozdávalo- a já jsem jí tam měla jako zkušený řidič svézt. Nasnídala jsem se tedy, zkulturnila se a převlékla a nakonec jsem po dlouhém hrabání se ve věcech našla svůj mobil, na kterém jsem namačkala Lizzino číslo. Mobil chvíli zvonil a pak ho zved sladký hlas mojí sestřičky.

,,Nell?" řekla nejistě.

,,Lizzie, jak je?" řekla jsem hravým hlasem, abych ji ujistila, že na druhé straně nestojí nějaký sériový vrah či kriminálník. Hlas mé sestry se náhle rozradostnil.

,,Nell! Jsem ráda že voláš! Tak mohla bys dneska?" Usmála jsem se, i když to vidět nemohla.

,,Jistě. Doufám že víš, kde ta tvoje ,,speciální" škola je..." Na slově –speciální- jsem si dala obzvlášť záležet, když jsem ho vyslovovala. Nějaký nápad se speciální školou pro mou sestru se mi totiž nikterak nepozdával. Na mé sestře přece nebylo nic zvláštního... Nebo jo?

,,Jasně, že vím kde je!" zazněla Elizabeth uraženě. ,,Přece nejsem hloupá!" Potichu jsem se zasmála. Vždy mě překvapovalo, jak moc se podobala na mého kocoura, který měnil své nálady stejně často, jako ona. Bylo jí teprve 13 a už teď jsem věděla, že s její křehkou povahou jednou až vyroste bude nejspíš pracovat jako nějaká zvěrolékařka, doktorka, či kdokoliv, kdo rád pomáhá lidem.

,,Omlouvám se, omlouvám se," řekla jsem rezignovaně. ,,Tak v 9:30 u mě doma?" Chvíle byla ticho (to si asi ověřovala, kolik času má) a pak se ozvalo z telefonu její:

,,Jo, v 9:30 budu tam." Nebála jsem se, že by se jí něco mohlo po cestě ke mně stát, protože ta holka byla nebezpečnější než kdekterý padouch, co by se jí mohl snažit oloupit. Chodila už od malička na Judo a byla v něm sakra dobrá...

***

V 9:30 už byla moje vždy dochvilná sestra nastoupena u mých dveří, psychicky už dávno připravena na její první den v nové škole. Tohle jsem na ní nikdy nechápala. Jak mohlo to malé zdánlivě bezbranné děvče být psychicky na vyšší úrovni než já? Občas jsem měla pocit, že je ona tou starší sestrou a já jen morálně nevyspělou puberťačkou...