Konec světa se blíží. Apocalypse se snaží ze Země odstranit všechen obyčejný lid a nastolit věk mutantů. Je připraven docílit svého a nebere ohled na ztráty. Nikdo ho nedokáže zastavit. Nikdo až na...
...naděje. To zbývá mutantům, kteří ještě stále...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
...no nechme to na konec-
,,A co mám teda dělat?" zeptala jsem se nechápavě nespouštěje svůj zrak z podivného terče přede mnou.
,,Snaž se ho zničit. Jakkoliv," odpověděl mi Xavierův hlas z reproduktoru v levém rohu obrovské místnosti vybavené pro výcvik mutantů. Otráveně jsem se zamračila.
,,Ale o to už se tady snažím hodiny a jak vidíte nic krom toho, že ze sebe dělám klauna z toho dosud nevzešlo..." Z reproduktoru se ozvalo povzdechnutí. Povzdechnutí, se kterým jsem soucítila na spirituální úrovni. Už další den bez jediného výsledku. Měla jsem pocit, že už jsme zkusili všechno, že snad už není jiný způsob jak nechat mé schopnosti vyjít na povrch. A kdybych s určitostí nevěděla, kdo vlastně jsem, zřejmě už bych dávno přestala věřit tomu, že nějaké schopnosti vůbec mám. Jenomže ony tam někde uvnitř mě byly. Otázka byla jak je použít.
,,Dobrá," řekl profesor ztrápeně. ,,Můžeš vyjít ven, pro dnešek to stačilo." Přikývla jsem do prázdnoty a vydala se ke dveřím, když v tom kousíček přede mnou přistála obrovská ohnivá koule. Okamžitě jsem uskočila a zděšeně se rozhlédla kolem, ale než jsem stihla cokoliv zpozorovat, už na mě letěla další. Snažila jsem se jí uhnout, ale nevydařilo se to s takovou přesností, jak jsem očekávala a tak mě poryv větru vyvolaný ohněm dopadajícím zprudka na zem odhodil na zem o bezmála půl metru. Chvíli jsem na zemi ležela, než jsem si uvědomila co se děje a v rychlosti jsem udělala kotoul, ze kterého jsem se postavila a opět se pokoušela najít příčinu té spouště. Čekala jsem i další kouli, či jiný útok, ale už nic nepřišlo. Po chvíli se dveře, kterými jsem původně chtěla odejít otevřely a dovnitř vjel Xavier na svém vozíku. Udýchaně jsem se na něj podívala a můj překvapený výraz se v momentu změnil na vytočený.
,,Charlesi to nemyslíš vážně, že ne." Chvíli jsem se ještě snažila vdechnout do svých plic co nejvíce postrádaného kyslíku, než jsem se mu zadívala hluboce do očí. ,,Tohle už je potřetí. Opravdu si myslíš, že se moje schopnosti jednoho dne pod náporem tvých přepadovek jen tak objeví?" Opětoval mi můj pronikavý pohled, který mě ovšem přinutil mu uniknout.
,,Noraell tohle je to jediné co máme. Musíme zkoušet všechno a na ničem se nevzdávat, dokud nepřijdeme na to, jaké tvé schopnosti jsou." Povzdechla jsem si.
,,Já vím. Jenom," prolétla jsem po místnosti pohledem ,,už mě to prostě nebaví. Někde tam venku se pravděpodobně chystá válka mezi mutanty a já zatím ani nevím jak přispět k jejímu ukončení ačkoliv jsem jedna z hlavních složek." Cítila jsem na sobě Charlesův soucitný pohled. Jenomže co zmohl soucitný pohled v této situaci. Potřásla jsem hlavou a vydala jsem se ke dveřím k odchodu, když mě Charles chytil za zápěstí. Rychle jsem se na něj podívala.
,,Teď to nesmíme vzdát Noraell. To víš."
,,Vím. O to je to těžší." Profesor se mírně usmál a jeho stisk mírně zesílil. Překvapilo mě to a trochu jsem sebou otřásla, načež mě Charles pohotově pustil.
