Fallenka 1

1

Probudila jsem se s dobrým pocitem, protože dneska mám narozeniny. Přesněji, dnes 15.7 mám patnáct let. Dnešek mám v plánu si užít.

S dobrou náladou jsem vstala z postele začala se líně šourat po pokoji. Znáte to. Takový to, když máte udělat spoustu věcí, ale snažíte se tomu vyhnout.

Ale to mi nevydrželo moc dlouho. Bylo devět a mi v deset jedeme na chatu.
To mě mamka jako nemohla probudit? Zanadával jsem v duchu.
I když je pravda, že jsem si mohla nařídit budík, ale kdo na tohle o prázdninách myslí. Rychle jsem tedy odkráčela do koupelny kde jsem si vyžehlila vlasy a vyčistila zuby. Všechno jsem krásně stíhala, tak jsem si s oblečením dala docela záležet.
Předce jenom, na narozky chce hezky vypadat každá holka. Navíc, když má svých vysněných patnáct.

"Ájo už jedeme"!!
Zavolala na mě ze zdola mamka.
"Už jdu"! Zařvala jsem pro změnu zase já.
Popadla jsem svůj kufr s věcma a seběhla jsem schody do předsíně, kde jsem si obula boty. Ani na tu moji oblíbenou snídani, co mi mamka včera slíbila jsem si neudělala čas. Ach jo, ale co už?

"Máš všechno"?
Zeptala se mamka a nasedla si do auta.

"Snad jo". Hodila jsem si věci do kufru a sedla si za ní.

Máma nastartovala auto a já už teď věděla, že to bude pěkně dlouhá nudná cesta.

Když jsem byla menší, tak jsem ty tři hodiny jízdy většinou prospala, ale teď bych to už nedala.
Zapla jsem si písničky a koukala jsem se z okna jak mi před očima ubýhá letní krajina. Už jsem se nemohla dočkat, až vystoupím z horkého auta a s rozběhem skočím do ledového bazénu.

ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!

Z mých představ, díky kterým mi cesta ubíhala rychlejc, mě vytrhlo mamčiné zaječení.

V tu chvíli jsem ale začala řvát i já, protože proti nám se řítil kamión, který jsem díky hlasitým písničkám nepostřehla.

Mamka to chtěla zachránit a tak zabočila, ale dostala smyk a namířila si to rovnou do stromu.

***

Nevím jak dlouho jsme tam takhle leželi. Neměla jsem sebemenší přehled o čase. Tma, jenom tma. To bylo jediné, co jsem viděla. A taky bolest. Šílená bolest, která mě nutila otevřít oči.

To se mi podařilo až na takový pátý pokus, protože jsem zkrátka neměla sílu, ale přece jenom se mi to povedlo.

Podívala jsem se kolem sebe.
Byla už tma, to je jediné, co jsem dokázala rozeznat.
Viděla jsem příšerně.
Teď už vím, jak se cítí lidi, co ztratí brýle.

Snažila jsem se to rozmrkávat a zrak se mi po chvilce zlepšil.
Sice to nebylo úplně dobrý, ale viděla jsem natolik dobře, aby jsem viděla to všechno kolem.

Střepy, zaschlá krev, moje potrhané oblečení, rozmlácené přední sklo, ale nejhorší pohled přišel hned, jak jsem se koukla na místo řidiče.

Mamka tam seděla na sedačce, rozbitou hlavu měla položenou na volantu, ruce spuštěné volně dolů, věci špinavé a potrhané, ale nejhorší bylo, že byla celá od krve.

Z některých řezných ran od rozbitých oken na její kůži, pořád stékaly kapky krve.
A to už jsem začala sakra litovat, že pořád nevidím rozmazaně. Aspoň bych se ušetřila tohohle pohledu, na který už asi v životě nezapomenu.

Mami, mami vstávej, nabourali jsme, probuď se! Jemně jsem s ní zatřásla. Nechtěla jsem na ni sahat. Bála jsem se, že by jí to mohlo bolet.
V ten moment jsem se bála i mluvit.

Mami, probuď se! Šeptala jsem s deroucím se brekem na povrch dál.

Mami, mami, prosím probuď se! Mami prosím!prosím ne... To mi nemůžeš udělat!
Maminko...

To už mi slzy stékaly po tváři a zastavivaly se až na mém poničeném tričku.
Nechtěla jsem si to připustit, ale kdo by taky chtěl?
Dneska, proč sakra dneska?

Mami tohle mi nemůžeš udělat! Co teď semnou bude? Nenechávej mě tady! Snažila jsem se křičet do tmy před námi, ale místo toho mi jen pusy unikaly vzlyky.

Když jsem to konečně vzdala, jen jsem tam tak seděla celá zakrvácená a chytericky brečela.

Vždyť dnešek měl být nejlepší den! Měla jsem krásně s mamkou oslavit svoje 15-tiny a pořádně si to užít! Tohle se nemělo stát, tohle ne... cokoliv jiného, jen ne tohle!
Začala jsem brečet ještě víc, ale najednou někdo zaklepal na okno, tada alespoň na to, co zněj zbylo.

Podívala jsem se kdo to je, ale přes slzy jsem nic neviděla. Zase jsem viděla, jako když jsem poprvé otevřela oči.

Ta osoba otevřela rozbité dveře a začala mě utěšovat. Podle hlasu jsem poznala, že je to mladá žena.

"Všechno to bude dobrý, jen teď zavoláme zachranku, ať tebe i maminku odvezou do nemocnice, ano"? Klekla si ke mě a opatrně mě chytla za ruku.

"Ne už nemusíte, je to zbytečné"... Popotáhla jsem a zadívala se do země. Už jsem nechtěla nic vidět. Alespoň ne dneska.

"Ale musím, jste zraněné, doktoři vám pomůžou".
Vstala a vytáhla mobil.

"Mámě už nepomůže nikdo"!
Rozkřikla jsem se. Neměla jsem nervy na to, aby mi dávala falešné naděje. To přímo nesnáším! Jen jsem to řekla svým rozklepaným slabím hlasem, začala jsem brečet ještě víc a schovala si obličej do dlaní.

Ale ta ženská mé řvaní ignorovala a tu záchranku stejně zavolala a dál mě uklidňovala.

"Neboj, bude to dobré"...
Snažila se, aby její hlas zněl klidně, ale šlo poznat, že je rozhozená.

"Dobré, dobré!? Bude to dobré!? Tobě na tvoje narozeniny neumřela máma!"
Na tohle fakt nemám. Nesnáším to její uklidňování, nesnáším, dnešní den, nesnáším sebe, nesnáším všechno!!

Moje zlost mě přinutila se jí konečně podívat do tváře.

Předemnou stála malá blondýna, s výraznou rtěnkou na rtech a přes rameno měla pověšenou kabelku.
Tu bych pozanala úplně všude.

"C - co? N- Ni- Nikol"?
Konečně jsem ze sebe vykoktala. Musela jsem vypadat jako debil.

Niki jen usmála a podívala se směrem, kterým právě přijela houkající sanitka. "A záchranka je tady"! Řekla a šla jim naproti.
Ještě jsem stačila postřehnout, jak si oddechla.