Fallenka 1

2

Probudila jsem se v téměř tmavé místnosti a za dveřmi slyšela tlumené hlasy, kterým jsem moc nerozuměla, ale stejně jsem se snažila poslouchat.

To mi bylo ale k ničemu. Bylo to jako poslouchat hodinu matematiky nebo fyziky.

POHLED NICOL:
Hned potom, co jí odvezli, nasedla do auta a snažila jsem se z toho vzpamatovat.
Má narozeniny a umře jí máma...
Musím za ní zajet. Budu slušná.

Na mobilu jsem vytočila Jirkovo číslo a poprosila ho,  ať všem řekne, že na Utubering, přijedu o chvilku později, protože se mi rozbilo auto.

Ano, já vím, že tím zklamu spoustu lidí, ale vynahradím jim to za dvy týdny na další akci.

Nastartovala jsem auto a vyrazila pro kytku a nějakou tu sladkost, když má narozeniny. Asi by nebylo úplně fajn se tam ukázat s prázdnýma rukama.

Po chvíli vybírání jsem jí nakonec koupila maličkou orchidej, která se mi mimochodem zdála strášně roztomilá a nějakou bonboniéru.
A abych se přiznala, vybrala jsem moji nejoblíbenější.

***

Ani ne po pěti minutách, jsem konečně dorazila do nemocnice a začala hledat její pokoj.

Tak moment, vždyť ani nevím, jak se jmenuje. Došlo mi, když jsem stála u velké tabule s čísly pokojů.

Zašla jsem proto na recepci a řekla jsem, že hledám dívčinu, co jsem před chvíli přivezli z bouračky.
Starší sestřička mě odvedla k jejímu pokoji, do kterého právě vcházela nějaká doktorka.

"Dobrý den", slušně jsem pozdravila a kytku schovala za zády.
Nechtěla jsem, aby mi ji k tomu všemu zabavila.

"Dobrý den, vy jste rodina"?
Podívá se na mě přísně přes brýle.

"Bohužel ne, ale jsem jediná, koho teď má" Odpověda jsem a pěkně jsem se na ni usmála a doufala, že mě tam pustí.

"Tak pojďte, ale jen na chvíli". Usmála se na mě taky a společně jsme vešli dovnitř.

POHLED ÁJI
Byla to nějaká doktorka a... Nicol? Proč by zrovna ona za mnou sakra jezdila?

"Dobrý den". Pozdravila mě doktorka a já ze sebe vydala jen nějakej zvuk, který měl naznačovat pozdrav.

"Je vám líp slečno Havelková"? Začala vyzvídat doktorka a začetla se do papírů, které měla v ruce.

"Jo, jen mě strašně stípe tady na čele".
Sáhla jsem si na bok hlavy, a nahmatala nejmíň 8 stehů.

"To je běžné, za chvíli to přejde. Tak já vás tu nechám  o samotě a kdyby něco, tak zvoňte"!  usmála se a odešla.

Nicol si sedla na stoličku vedle mojí postele a pěkně se na mě zaculila.

"Jestli to nevadí, tak jsem ti něco donesla, když máš narozeniny. Doufám, že ti to zvedne náladu aslespoň o trošičku". Usmála se a předala mi kytku a bonboniéru.

"Jo a ani jsem se ti nestihla představit, já jsem Nicol Čechová".

Zněla mile. I tak vypadá. Je vlastně stejná jako ve videích.

"J-já vím a děkuju. Já jsem Ája Havelková".
Odmlčela jsem se zakoukala se do země.
Styděla jsem se před ní. A to hodně.

Vzala jsem si dárek, který mi podala. Taky jsem se usmála a přičichla si ke kytce.

"Víš, že jsem tě vždycky chtěla vidět"? Podívala jsem se na ni i přes veškerý stud.

"Vidíš a teď se ti to splnilo, máš mě tu v celé mé kráse"! Řekla a obě jsme se zasmáli.