Příběh Diamantového klanu

Část 2

Noc stála uprostřed tábora a sledovala Mraka se Severní září, kteří k ní mířili. Právě se vrátili z první hlídky a měli jí předat zprávu.
„Zkontrolovali jsme východní část," hlásil Mrak, „podél hranic i hlouběji v našem teritoriu vše v pořádku." Severní zář přikývla na souhlas. Zástupkyně velitelky jim poděkovala a vyrazila z tábora zkontrolovat západní část spolu s dalšími dvěma válečníky. Rozeběhla se lesem směrem k severu, až doběhla k potůčku. Kousek za ním hraničí území Diamantového klanu s územím Smaragdového klanu. Noc zavětřila. Neucítila nic neobvyklého, vše bylo v pořádku. Běžela po proudu zurčící vody. Několikrát se jí do cesty připletl pařez nebo skalka, párkrát se od potoka vzdálila. Byla asi v polovině cesty k řece, když ji do čumáku uhodil neznámý pach. Smykem zastavila a začala prozkoumávat okolí. Ano, byl to kočičí pach, ale proč jí přišel tak neznámý? Tohle nebyl pach klanové kočky! Ale to přeci není možné! Komu jinému by patřil? Pak se jí v hlavě začala rýsovat teorie... To je nemožné! Tuláci byli vyhnáni z našeho teritoria už před mnoha úplňky! Otočila se a spěšně se vracela do tábora.

Tajemný se protáhl mezi mladými borovicemi a stanul na malém paloučku, jen tak velkém, aby stačil pro výcvik dvou učedníků. Na jeho druhém konci seděla krásná bílá kočka s namodralou tlapkou. Když ho spatřila, přestala si čistit kožíšek a zvesela mu vyšla vstříc. Otřela se mu o bok a kocour spokojeně zavrněl.
„Ahoj, Zimo," pozdravil a dotkl se čumáčkem toho jejího, „kde jsou naši učedníci?"
„Nevím," pokrčila Zima rameny a odebrala se na své původní místo, „ještě nepřišli."
Tajemný se zamračeně usadil vedle ní a nepřítomně se zahleděl do lesa. Už by tu přeci měli být! Co je mohlo tak zdržet? Jako odpověď na jeho myšlenku se kousek od místa, kde seděl, ozvalo zašustění a z lesního podrostu se vynořila udýchaná Jiskra s kulhajícím Doubkem v zádech.
„Co se stalo?" nadskočila polekaně Zima. Jiskra s Doubkem se na sebe podívali a pak spustili jeden přes druhého.
„Tak dost! Nerozumím vám ani slovo!" zavrčel Tajemný. „Doubku?"
„Cestou sem jsme narazili na jednu tulačku," začal kocourek, „lovila na našem území! No... tak jsme se rozhodli ji potrestat." Tajemný se nadechl, jakoby chtěl něco říct, ale Jiskra nadšeně pokračovala: „Vyprášili jsme jí kožich! Měli jste vidět, jak prchala!"

„ Vy jste se asi zbláznili!" vyjekl černý kocour a měřil si je nevěřícně pohledem.

„Bylo to od vás nezodpovědné," přidala se Zima, „Co kdyby se vám něco stalo? Co kdyby vás ta kočka zabila? Víte vůbec, jak to bylo nebezpečné pro učedníky, jako jste vy dva?"

Nastalo ticho. Bylo slyšet jen vítr v korunách stromů a zvuky drobných zvířátek ukrytých v trávě. Jiskra stála celá zkoprnělá. Takovou reakci tedy vůbec nečekala. Asi byla hodně naivní, když si představovala, jak jejich výkon všechny ohromí. Tolik se těšila, až bude o jejich malém vítězství vyprávět. Zklamaně sklonila hlavu. Doubek vedle ní nervózně přešlapoval. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Každý přemýšlel, co se asi bude dít dál. Až po nekonečně dlouhé chvíli zazněl do ticha mírný hlas Tajemného: „Jste oba v pořádku?"

„Ano," zašeptala Jiskra téměř neslyšně, „jen Doubek dostal pořádný kousanec do nohy."

„Alespoň, že tak," vydechla Zima.
„Měli bychom se vrátit do tábora. Diamantová hvězda by měla vědět, co se stalo, a na Doubka by se měl podívat Keřoočko," odtušil Tajemný při pohledu na Doubkovu ránu, ze které stékaly kapičky karmínově rudé krve.

„Ale - "

„Žádné „ale", Doubku! I já poznám, že potřebuješ léčitele," ukončila Jiskra rázně Doubkovy námitky.

„Půjdeme," rozhodla Zima a skočila do lesa následována ostatními.