Příběh Diamantového klanu

Část 5

Noc se pomalu plížila lesním podrostem. Tiše našlapovala na měkké polštářky mechu a očima pozorně pročesávala okolí. Zachytila nasládlý pach malého zvířátka a potěšeně se usmála. Další kořist! Dnes se jí při lovu dařilo! Ještě více se přikrčila a připravila se ke skoku. Nicnetušící myš pobíhala v trávě před ní a shromažďovala si zásoby. Ani si nestačila uvědomit blížící se nebezpečí a skončila s kočičími drápy v těle. Noc zvedla svůj úlovek a odnesla ho k velkému dubu. Odhrnula větvičky a z prohlubně v zemi vytáhla zbytek kořisti. Všechno si to srovnala do tlamičky a opatrně zamířila do tábora. Prošla kapradinovým tunelem na mýtinu a složila svůj úlovek na hromadu.

"Noc!" uslyšela za sebou známý hlas.
"Co se děje, Diamantová hvězdo?"
"Zima s Tajemným před chvílí odešli. Ale jsou jenom dva, mohla bys je dohnat a připojit se k jejich hlídce?"
"Samozřejmě," přikývla Noc a vyběhla zpátky do lesa. Začala větřit. Jejich pach byl ještě silný, museli být blízko. Vydala se po stopě, ale najednou se zastavila. Prostrčila hlavu keřem, který jí bránil ve výhledu a konečně je spatřila. Obě kočky stály naproti sobě s přitisknutými hlavičkami jedna k druhé.
"Miluji tě," zašeptala Zima se zavřenýma očima a černý kocour šťastně zavrněl: "Já tebe taky."
"Brzy se narodí naše koťátka," pokračovala bílá válečnice. Tajemný se jen usmál a něžně olízl své družce hlavu.
S Nocí se zatočil celý svět! Tajně byla už dlouho do Tajemného zamilovaná. A i přes to, že věděla o silném poutě mezi ním a Zimou, doufala, že má alespoň nějakou šanci. Ale teď? Její naděje se zhroutily jako domeček z karet. Cítila, jak ji začínají pálit oči a jak se jí rozostřuje pohled. Klopýtla, udělala několik vrávoravých kroků dozadu, otočila se a rozeběhla se co nejrychleji pryč.
"Slyšel jsi to?" trhla sebou Zima a poplašeně se rozhlížela.
"A co?"
"Zašustění. Jakoby nás někdo sledoval!"

"Asi se ti to jen zdálo," pronesl klidným hlasem Tajemný. "Začíná se stmívat, vrátíme se do tábora."

Diamantová hvězda seděla pod placatou skálou jako obvykle a pozorovala dění v táboře. Klan se právě chystal povečeřet, ale ona pořád čekala. Zabloudila pohledem ke vchodu na mýtinku. Pořád nic! Čekala, až se vrátí hlídka, měla špatné tušení. Konečně se ozvalo zašustění a do tábora vběhli Zima, Tajemný a ...
"Kde je Noc?" vyděsila se Diamantová hvězda. Zima s Tajemným se po sobě nechápavě podívali.
"Noc?" podivil se černý kocour.
"Ano, poslala jsem ji za vámi. Vy jste ji ani neviděli?"
Obě kočky zakroutily hlavou. Velitelka už na nic nečekala a beze slova vyběhla z tábora odhodlaná najít svou zástupkyni a přítelkyni. Chvíli větřila, až zachytila její pach a vydala se po něm. Ano, pomyslela si, šla za hlídkou, ale proč se tady otočila a proč byla tak nešťastná? To zjistí, až ji najde! Odrazila se od země a rozvířila při tom prach, přeskočila padlý kmen a uháněla lesem. Polštářky mechu pod jejími tlapkami postupně mizely stejně jako tráva a nízký lesní podrost. Hlínu vystřídal písek, který se nakonec změnil v hrubou skálu a les úplně zmizel. Stála na útesu. Zezdola do něj narážely vlny nekonečného oceánu a vzduch byl prosycen slanou vůní. Noc seděla na okraji útesu, ještě krok a sletěla by dolů. Oči měla opuchlé od pláče a tiše pozorovala Slunce zbarvené do ruda, které se pomalu nořilo do hlubin vod a barvilo hladinu barvou krve.
"Noc?" oslovila ji opatrně Diamantová hvězda. Noc sebou trhla. Doteď byla ponořená ve svých myšlenkách a příchod své velitelky ani nezaznamenala.
"Jsi v pořádku? Co se stalo?"
Černá kočka však stále mlčela. Jak by jí to také měla vysvětlit? Navíc by měla mít radost, že klan bude mít nový přírůstek, ne? Ach, co ji to popadlo?! Otočila hlavu a pohlédla Diamantové hvězdě do smaragdových očí. Smutně se usmála.
"Už je to dobré. Omlouvám se."
Diamantová si ji zamračeně prohlížela. Určitě nebyla v úplném pořádku, ale třeba si jen potřebovala utříbit myšlenky. Noc byla její přítelkyní již dlouho a Hvězda věděla, že se na ni může spolehnout. Nebude to z ní páčit, možná jí to Noc poví jednou sama.
"Tak pojď," povzdechla si a o něco veseleji dodala: "Čeká nás ještě jmenovací ceremoniál nových učedníků."

---
Vychrtlá kočka běžela lesem. Tlapky ji bolely a dech se jí zadrhával v hrdle. Měla pocit, že běží snad celou věčnost, ale liška jí byla pořád v patách. Brzy padne vyčerpáním a psovitá šelma ji dostane. Na zátylku cítila její dech a slyšela cvakat její hrozivé čelisti. Ale běžela dál. Srdce jí tlouklo jako splašené. Mohla by se otočit a bojovat, ale sama by neměla šanci. Hvězdný klane, co se mnou jen bude?! pomyslela si zoufale a prudce odbočila. Ucítila silné pachy koček. Ano, slýchávala, že v tomto lese žijí klany divokých koček. Musela přeběhnout přes hranici mezi teritorii. Potřebovala pomoc a klany byly její poslední nadějí. Musí jen najít nějaký z nich dříve než jí dojdou poslední zbytky sil. Ale to by byl opravdu zázrak! Neměla ani sílu utéct před liškou na strom. A měla hrozný hlad! Slabé nohy ji už dál neunesly. Podlomila se jí kolena a začala se kutálet kapradím.