Příběh Diamantového klanu

Část 3

Zima, Jiskra, Doubek a Tajemný vešli do tábora a zamířili k Placaté skále. U jejího úpatí seděli Diamantová hvězda a Noc a vážně diskutovaly. Když kolem nich procházeli Tajemný a kulhající Doubek, udiveně se na ně zahleděly. Tajemný kývl na pozdrav a vedl učedníka dál k léčiteli. Zima s Jiskrou se usadily v uctivé vzdálenosti od obou koček a čekaly, dokud jim velitelka nedala mávnutím ocasu znamení, že mohou přistoupit. Tázavě střihla ušima a Zima spustila: "Jiskra s Doubkem našli tulačku lovící na našem území a trochu se s ní poprali." Diamantová je zamyšleně pozorovala.
"Takže je to pravda, tuláci se vrátili a začali lovit na našem území," zamumlala Hvězda, "zajdi se, prosím, podívat na Doubka," obrátila se na svou věrnou přítelkyni a Noc s přikývnutím odběhla.
"Musíš být vyděšená...," zašeptala směrem k učednici.
"Ani ne, podařilo se nám ji vyhnat," namítla kočička a celou událost pečlivě vylíčila. Velitelka se musela usmát. Tak malá a už má tolik odvahy. Ale právě odvaha bez rozumu ji může dovést do záhuby. Zatřepala hlavou, aby zahnala negativní myšlenky. Její klan je přeci silný! A Hvězdný klan při nich stojí. Jen toulavky jí dělaly starosti. Musí to oznámit. Vyskočila na Skálu a začala svolávat klan.

Noc obešla Placatou skálu a prošla kapradinovým tunýlkem zpevněným větvičkami na mýtinku, kde sídlil Keřoočko. Když vešla, seděl na druhém konci u malé skalky a pozoroval Toulku ošetřující Doubkovu ránu. Tajemný postával vedle nich a na něco se vyptával. Noc k nim přistoupila a posadila se vedle Tajemného.
"Bude v pořádku," prohlásila léčitelská učednice, když skončila, "jen si pár dní poleží."
"Budu hodně pozadu s výcvikem." posmutněl Doubek. Jeho učitel do něj povzbudivě šťouchl hlavou.
"Až se uzdravíš, rychle to doženeme a pak se staneš válečníkem a dostaneš své válečnické jméno!" Tajemný dobře věděl, že je to Doubkovo největší přání, stát se dobrým válečníkem a bojovat po boku ostatních za svůj klan. Kocourek zasněně přikývl. Představil si, jak drží vigilii a celý klan provolává jeho jméno. Jednou ten den přijde a on dokončí výcvik.
Tok jeho myšlenek přerušil hlas Diamantové hvězdy.
"Důležité oznámení?" podivil se Keřoočko. "Co se může dít?"

Diamantová hvězda stála na Placaté skále a čekala, až se všechny kočky shromáždí. Noc vyskočila a zaujala místo po jejím boku. Doubek zatím vyhledal Jiskru.
"Tak co?" zeptala se starostlivě kočička jen co k ní došel.
"Několik dní nebudu moct trénovat. A pak bude co dohánět."
"Ticho, prosím!" velitelčin hlas překřičel všechny rozhovory a zajistil jí pozornost všech očí. "Noc se svou hlídkou narazila na pach neznámé kočky a naši učedníci se s další neznámou kočkou poprali."
"Jak to myslíš, "neznámá kočka", snad víte, ke kterému klanu patří nebo ne?" ozval se někdo z davu.
"Právě, že nevíme. Nemá pach žádného z klanů. Možná, že to byla tulačka." Mezi kočkami to udiveně zašumělo.
"Myslíš, že by tuláci našli odvahu se vrátit?"
"Myslím, že by se vrátili, kdyby našli nějaký způsob, jak nám tu porážku a vyhnání oplatit. Ale nevíme jistě, jestli jsou zpět. I přes to se mějte na pozoru a učedníci mají zakázáno sami opouštět tábor." Diamantová rychle ukončila diskuzi a ladně seskočila na zem.
Klan by měl určitě spoustu otázek, kterým se chtěla vyhnout. Věděla, že na ně nezná odpověď. Připadala si tak bezmocná. Možná to byla jen jedna kočka a už se nevrátí, ale co když ne? Nedostatek informací nechával místo pro nové spekulace. Vrátili se tuláci a v lese číhá nebezpečí? Došla do svého doupěte. Několikrát se na místě otočila, aby ušlapala mech a stočila se do klubíčka. Zlé myšlenky ji tížily, neznámost situace děsila. Musí být silná!

"Tak se uvidíme později," rozloučil se Doubek s Jiskrou a odkulhal se do doupěte učedníků. Jiskra se rozhlédla po táboře, jestli neuvidí svoji učitelku. Zima stála na druhém konci tábora mezi ostatními válečníky. Když zaznamenala Jiskřin pohled, vydala se za ní.
"Zbývá ještě polovina dne," promluvila sametovým hlasem, "půjdeme nalovit pro starší."
Učednice přikývla a obě kočky opustily tábor.
Když už se slunce sklánělo k obzoru a obloha začala tmavnout, vrátily se zpátky. Každá měla tlamičku plnou čerstvé kořisti, pěnkav a hrabošů. Lov se zdařil. Všechno odnesli starším. Ti byli z množství jídla nadšení a přizvali je k večeři, ale Jiskra odmítla. Po dnešním dni byla unavená a na jídlo neměla ani pomyšlení. Poděkovala a vydala se na druhou stranu mýtiny.
V učednickém doupěti bylo ticho, až na Doubkovo pochrupování - už spal. Z vidiny klidného odpočinku se jí podlomila kolena. Lehla si vedle něj a zavřela oči.