Příběh Diamantového klanu

Část 1

„Hej, vy dva, vstávejte!"
Jiskra pomalu otevřela oči. Ve vchodu do učednického doupěte stál černý kocour a propaloval ji pohledem.
„Co se děje Tajemný?" zeptala se opatrně.
Tajemný se podíval na kocourka sedícího vedle Jiskry. Doubek už byl také vzhůru, zíval a protahoval si tlapky. V doupěti bylo šero, slunce muselo být ještě nízko.
„Za chvíli vám začíná výcvik. Najezte se a potom se sejdeme na palouku."
Oba učedníci přikývli a tajemný válečník odešel.
„Co myslíš, že dneska budeme dělat?" přemýšlel Doubek cestou k hromadě kořisti. Každý si vzal jednu myš a už cupitali přes celý tábor k pařezu, kde spolu obvykle jedli.
„Nemám ponětí," mňoukla Jiskra s plnou tlamičkou. Kůstky malého zvířátka jí křupaly mezi zuby a do celého těla se jí vlévala nová energie a odhodlání.
Tábor se mezitím začal probouzet. Od školky se ozývalo pištění koťat a hlasy matek, které se je snažily utišit. Před šípkovým keřem se usadilo několik starších a začali se vyhřívat na sluníčku. Za Placatou skálou se z kapradinového tunelu vynořila Toulka, léčitelská učednice, a zamířila pro potravu pro sebe a svého učitele. Uprostřed mýtinky se shromáždili válečníci a Noc určila hlídky. Mrak se Severní září vyběhli z tábora splnit pokyny zástupkyně velitelky.
Diamantová hvězda pozorovala dění usazená pod Placatou skálou a spokojeně přikyvovala. Chladný větřík jí pročísl srst a spokojenost vystřídaly obavy. Léto brzy skončí a přijde období padajícího listí a nakonec bezlistí. Musí včas zabezpečit svůj klan. Dny se pomalu krátí a sluníčko přestává hřát. Ale ještě je čas...

Učedníci dojedli a vyšli kapradinovým tunelem ven z tábora. Les příjemně voněl a v mechu se ještě třpytily kapičky ranní rosy. Dali se do uvolněného běhu a vesele skotačili. Doubek vyskočil a packou zachytil drobný cár pavučiny poletující vzduchem. Jiskra se zasmála a zrychlila.
„Počkej na mě!" funěl Doubek, ale Jiskra ho ignorovala a vběhla do vysoké trávy: „Chyť si mě!"
Doubek se zastavil. Může chvíli trvat než ji v té trávě najde. Rozhlédl se kolem. To je nápad! problesklo mu hlavou a začal šplhat na nejbližší strom. Usadil se na větvi a shlížel dolů.
Téměř okamžitě uviděl pohybující se trávu a záblesk šedé srsti své kamarádky. Přeskočil na vedlejší strom, ocitl se přímo nad ní. Jiskra stála na místě a dívala se směrem, odkud přišla.
Doubek se odrazil a dopadl jí na hřbet. Strhl ji na zem a oba se začali kutálet jako kulička chlupů. Zastavil je strom, který se jim postavil do cesty.
„Mám tě!" vykřikl Doubek v záchvatu smíchu a začal se sbírat ze země. Jiskra se oklepala, aby se zbavila hlíny, která se jí zachytila na srsti. „Ale málem jsem ti utekla!" namítla vesele.
„A Tajemný bude rozzlobený, pokud přijdeme pozdě!" mňoukl kocourek. Jiskra přikývla a vykročila za ním. Šli pomalu lesem, občas prohodili pár slov. Nad hlavami jim zpívali ptáci a pod nohama tiše křupalo jehličí. Najednou se Jiskra zastavila a nastražila uši. Uslyšela šustnutí a rychle se přikrčila k zemi. Doubek byl zmatený, ale napodobil ji.
„Poslouchej," sykla mu do ucha, „slyšíš to?" Doubek se zaposlouchal a opravdu to uslyšel. Otevřel tlamičku a zavětřil. Byl to zvláštní pach, takový ještě nikdy necítil.
„Je to kočka, ale není z našeho klanu," řekl Jiskře, „vlastně ani nepoznám z jakého je klanu."
Prostrčili hlavy kapradím a spatřili tmavě hnědou kočku s černými flíčky. Byla celá vyhublá a srst měla špinavou a slepenou do chuchvalců. Stála k nim otočená zády a plížila se k malé myšce. Podle toho, jaký nadělala hluk nebyla zrovna dobrý lovec.
„Myslíš," zašeptala, co nejtišeji Jiskra, „že je to tulačka?"
„Asi ano, ale nemá tu co pohledávat!" zasyčel Doubek.
„Proženeme ji!" navrhla Jiskra a oči se jí rozzářily.
„Cože?!"
„Pojď, bude legrace!" a začala se tiše plížit k lovící kočce, která si jich dosud ani nevšimla. Došla až k ní a pevně se zakousla do jejího ocasu. Kočka leknutím zavřeštěla a mávala ocasem ze strany na stranu ve snaze učednici shodit. Doubek vyskočil a přitiskl tulačku k zemi. Ale ona byla silnější. Rychle se postavila a Doubek odlétl, ale Jiskry se ne a ne zbavit. Doubek se rozeběhl a vší silou do ní vrazil. Kočka zavrávorala a přepadla na bok. Učedník se jí pokusil dostat své drápy k břichu a flekatá bojovnice se mu zakousla do tlapky. Kocourek vypískl a sekl ji do tváře. Jiskra se konečně pustila a tulačka se dala na útěk. Oba přátelé si sedli a ztěžka oddechovali. Když se jim trochu zklidnil dech, Jiskra radostně zavýskala a vyskočila do vzduchu.
„Viděl jsi to? Viděl si, jak utekla?Ta na nás ještě dlouho nezapomene!"